Do registru se zapsala při složitém období. O sedm let později zachránila život

„Po těch letech jsem byla docela překvapená, člověk na to po takové době zapomene,“ přiznává Lucie Spálenková.

Jen krátce se pak vrací k důvodům, které ji přivedly k rozhodnutí se do seznamu dárců zapsat. „Bylo to v roce 2013. Moc se mi nedařilo v osobním životě, a tak jsem chtěla a potřebovala udělat něco hezkého,“ vypráví.

I proto, že se lidé z registru ozvali po tak dlouhé době, byl první reakcí šok. „Cítila jsem v hlavě hlavně zmatek a také trochu strach. Zároveň mě to ale potěšilo, takže jsem neváhala. Samozřejmě se vás zeptají, jestli máte stále zájem být dárcem, já si tím byla jistá,“ usmívá se sestřička táborské nemocnice.

Jsou dvě možnosti odběru

Následovala cesta na transfuzní oddělení budějovické nemocnice a několik dalších testů. To celé trvalo několik týdnů. Všechny výsledy byly v pořádku. Pak už se stačilo jen domluvit na termínu. 

Existují dvě možnosti, jak odebrat krvetvorné buňky vhodné ke transplantaci. První je klasickým způsobem, tedy získáním přímo kostní dřeně z vnitřku kostí. Kromě toho existuje novější cesta, při níž se získávají ze žilní krve procesem, kterému se říká separace.

Takzvané kmenové krvetvorné buňky se poté převádějí do krve druhého člověka a dokáží zaplavit jeho oběh. Díky tomu se následně mohou tvořit normální krvinky, tedy červené, bílé a krevní destičky.

Lucie Spálenková si vybrala druhou novější metodu. „Kvůli mým žílám bylo jasné, že nebudu moci podstoupit klasický odběr. Proto mi museli napíchnout tu centrální velkou v třísle, ale to mě neodradilo,“ tvrdí. Celý proces trval necelé tři měsíce.   

Anonymní dopis ji dojal

Celý proces je anonymní, a tak se dárci mnohdy ani nedozvědí, jestli byla léčba pacienta úspěšná. To ale nebyl případ Lucie Spálenkové. Té totiž jednoho dne přišel dopis, na který nikdy v životě nezapomene. „Dostala jsem dopisem v angličtině poděkování s tím, že vše dopadlo dobře. Byl to jeden z nejlepších dnů v mém životě, několikrát jsem to obrečela,“ vypráví s úsměvem dárkyně.

Ta o pacientce ví jen minimum informací. „Dozvěděla jsem se jen to, že by to měla být žena přibližně ve věku mé maminky. Musela dopis poslat na své dárcovské centrum, které ho předalo tomu u nás, a to ho poslalo mně. Podpis byl s ohledem na anonymitu zaškrtnutý, ale to nevadí, jsem hlavně ráda, že to dopadlo dobře,“ vzpomíná.

Lucii Spálenkovou potěšilo i to, že někteří lidé v jejím okolí změnili názor na dárcovství dřeně. „Stojí to za to, každému bych přála zažít ten pocit,“ dodává žena, která v létě dostala společně s dalšími 61 lidmi cenu od Českého národního registru dárců dřeně.