Nejprve elektrárna a pak teplárna. Před sto deseti lety padlo klíčové rozhodnutí

„O výstavbě elektrického závodu přitom bylo rozhodnuto už v roce 1901, ale protože zde byla prosperující městská plynárna, radní nechvátali,“ zmiňuje okolnosti historik Milan Binder. Za nejvhodnější místo pro stavbu byl vybrán jihovýchodní okraj města, daleko od centra u silnice na Nové Hrady. Bylo sem možné přivést železniční vlečku na dopravu uhlí i přivaděč vody z Mlýnské stoky, zásobované řekou Malše.

Nejstarší foto dnešního okolí teplárny. Na pohlednici z roku 1908 je elektrárna těsně před dostavbou. Vlevo je vidět někdejší správní budova elektrárny, která se jako jediná dochovala dodnes. Uprostřed je strojovna elektrárny a vpravo vozovna tramvají. Foto z knihy Milana Bindera Českobudějovická teplárna.

„Elektrárna s výkonem pouhých 700 kilowattů zahájila provoz 8. února 1909 a vyráběla elektřinu pro městské osvětlení a pohon zamýšlené městské elektrické tramvaje. Do té doby se totiž ještě uvažovalo o tramvaji parní nebo tažené koňmi. A elektrárna se stala i zdrojem energie pro soukromé průmyslové a živnostenské podnikání. Byl to prostě významný impuls k rozvoji města,“ dodává známý publicista, systematicky mapující zdejší dějinné události.

Starý provoz teplárny.

V teplárnu se už stárnoucí elektrárna proměnila až v roce 1948, kdy dodala první teplo do parovodní sítě. Ta se začala připravovat v roce 1946 a o rok později i stavět. Nejprve vznikla větev Jih a Východ, pak Západ (1951) a Sever (1963). Vždy vedly do klíčových průmyslových podniků, jako byla tužkárna Koh-i-noor, papírny (Bupak), smaltovna Sfinx, pivovar Budvar, strojírny Motor, mlékárna (Madeta) nebo vojenská a všeobecná nemocnice či výtopna státních drah. Na přelomu padesátých a šedesátých let se začaly stavět parovody pro bytovou zástavbu a v roce 1960 už vyhřívaly první paneláky Experiment a Koldům. O rok později byl dokončen parovod Město, který vedl ulicemi Dukelská, Česká a Pražská.

„Se zásobením domácností se v roce 1946 ještě nepočítalo, neboť ústřední topení tehdy měla jen dvě procenta bytů,“ doplňuje Milan Binder. Dálkové vytápění, jak se mu začalo říkat, tedy přišlo na řadu až s rozvojem hromadné bytové výstavby. V roce 1963 bylo přivedeno na Palacké náměstí a Skuherské, Husovy a Riegrovy ulice. 

Stavba parovodu v Rudolfovské ulici (1967). Foto z knihy Milana Bindera Českobudějovická teplárna.

To už se stavěla i nová teplárna. Ta se vedle staré elektrárny začala sice plánovat v roce 1949, ale dalších třináct let trvalo, než se v roce 1962 začala opravdu budovat. Její první kotel byl spuštěn v roce 1965. Tím skončilo letité provizorium a mohlo začít postupné rozšiřování soustavy „centrálního“ zásobování teplem. Milníkem se stal rok 1985, kdy byly parovody dovedeny na sídliště Máj a prakticky pokryly město.

Dnešní teplárna řeší nové výzvy

Od té doby se ale hodně změnilo. Tradičně vyráběná pára, která je klíčovým zdrojem energie zejména pro průmysl, zůstává jedním ze dvou hlavních produktů teplárny. Tím druhým, novějším, je tepelná energie dodávaná horkovody především pro bytový sektor v podobě tepla a teplé vody. Dobu parovodů tak střídá éra horkovodů. Ty jsou zejména pro sídliště provozně úspornější a efektivnější.

Zatím největší ekologickou investicí teplárny se stalo vybudování odsíření spalin před dvěma lety. 

Mění se i celá podnikatelská koncepce teplárny, navazující na bohatou historii. Její jediný akcionář město České Budějovice musí rozhodnout o další strategii. Co s dosluhujícím hnědouhelným kotlem K12 z roku 1979. Zda co nejvíc snížit jeho výkon, tedy i spotřebu hnědého uhlí, a využít nabídku společnosti ČEZ na dodávky tepelné energie z elektrárny Temelín. A také, zda a jak pokračovat v zamýšleném energetickém využívání tuhých alternativních paliv vyráběných ze směsného komunálního odpadu.

„Pro budoucnost teplárny, stabilitu ceny tepla a životní prostředí ve městě to jsou klíčová rozhodnutí. Při zatím nepředvídatelném vývoji energetiky v Česku a vlivech, které na ni dopadají z Evropské unie, naprosto zásadní,“ říká Václav Král, předseda představenstva, které koncepci sahající až do roku 2040 se svým týmem připravovalo.  Rozhodovat o ní budou zastupitelé města a v posledním kroku rada města, která po odchodu zbylých minoritních akcionářů z teplárny, přebrala funkci valné hromady.

Srdcem teplárny je dispečink, z něhož se řídí výroba i distribuce tepla.

„Obdobný případ, jakým by byly dodávky z Temelína, teplárna už v minulosti zažila, když nakupovala teplo z teplárny Mydlovary. Kvůli tomu se také na sídlišti Vltava vybudovala předávací stanice. Pokud bude Strategie 2040 přijata, stanice CPS2 opět sehraje historickou roli a po modernizaci a rozšíření ji využijeme k připojení naší sítě na ETE,“ připomíná Václav Král jednu ze zapomenutých kapitol historie firmy.

Unikátní parovod, který spojil Mydlovary s Českými Budějovicemi, měřil 15,3 kilometrů a byl ve své době nejdelším v Československu. Měl průměr 500 milimetrů a stavěl se v letech 1972 až 1974, kdy zahájil provoz. Páru do města dodával až do roku 2000, kdy elektrárna Mydlovary technicky dožila.

Dnes Teplárna České Budějovice provozuje 97 kilometrů parovodů a 25 kilometrů horkovodů a patří mezi významné městské teplárny v zemi.