Sport je pro mě smysl života, říká paraflorbalista ze Štírů Ivan Nestával

Jak byste dnes popsal zázemí klubu FBC Štíři České Budějovice? Co se změnilo od doby, kdy jste začínal?
S paraflorbalem jsem začal v roce 2013. Tehdy jsme v Českých Budějovicích hráli ještě za klub United, poté došlo ke sloučení se Štíry. Musím říct, že mám štěstí, že jsem součástí největšího jihočeského klubu. Není to totiž v paraflorbale pravidlem, spousta týmů si jede na sebe. My jsme ale už od začátku chtěli být součástí fungující organizace, a to přesně Štíři jsou. Jsme jedním z družstev klubu, který sdružuje všechny kategorie od dětí až po dospělé. Paraflorbal je jeho nedílnou složkou. Je to přesně ta myšlenka, že ať už máte handicap, nebo ne, můžete si plnit sportovní ambice a klub nám k tomu dává potřebnou materiální, finanční a v neposlední řadě lidskou podporu. Znamená to také, že když společně pořádáme domácí kolo, přijdou nás podpořit další družstva, a i my se snažíme navštívit různé domácí zápasy klubu. Jsem velice rád, že takto ve Štírech fungujeme.

Kolik hráčů se v posledních letech k paraflorbalu ve Štírech přidává? Máte pocit, že paraflorbal roste?
Snažíme se každý rok přivést někoho nového a dopřát mu možnost trénovat a účastnit se zápasů. Samozřejmě ne každý má touhu sportovat na soutěžní úrovni, ale i samotné trénování je skvělé a pomáhá. Nejde pouze o zlepšování kondice, ale je tu i sociální rozměr. Tím myslím, že okolo klubu je fungující komunita. Člověk se například po úrazu dostane do fungující sportovní komunity, kde najde nová přátelství a načerpá zkušenosti, které jinde načerpat nemůže. Samozřejmě jsme rádi za každého nového hráče, protože lidí s handicapem je spousta, ale ne každý chce sportovat. Sport se čím dál tím více profesionalizuje, a proto, aby nám svět neutekl, potřebujeme širokou základnu. Za tuto skutečnost jsem vděčný, jelikož díky větší konkurenci se můžeme posouvat dál.

Je náročné začleňovat do sportovních týmů nováčky? Rozšiřuje se vaše komunita sportovců na vozíčku?
Myslím, že v našem klubu je to docela jednoduché. Každý, kdo má chuť, může začít trénovat, a poté, co se naučí základy hry, může hrát i zápasy. Držení florbalky a ovládání vozíku není ze začátku jednoduché. Florbalka při pohybu docela překáží, ale když se tato činnost zautomatizuje, už to není žádná překážka.

Sami se také snažíme vyhledávat nové hráče po různých akcích a pokud si o nás někdo přečte například na sociálních sítích, určitě se nemusí bát přijít a vyzkoušet si to s námi. Přibíráme nové hráče i hráčky během celého roku a nabízíme možnost naučit se paraflorbal od jednoho z nejlepších týmů v republice. Daří se nám a spousta hráčů od nás je i v reprezentačním výběru. Myslím, že když se někdo chce začít věnovat paraflorbalu, tak u nás mu to půjde lehce. Kromě dřiny je to u nás i o zábavě.

Ivan Nestával v dresu Štírů.

Kromě paraflorbalu a parabasketbalu se věnujete i dalším sportům. Jaké to dnes jsou?
V minulosti jsem se věnoval plavání, ale zhruba před 7 lety jsem s plaváním skončil a oblíbil jsem si basketbal. Bohužel nejde se věnovat třem sportům na sto procent, a tak jsem si musel vybrat. Vyhrál paraflorbal a basketbal na vozíku.

Přibývá podle vás diváků a lidí, kteří se zajímají o sporty, jimž se věnujete – ať už jde o paraflorbal, parabasketbal, nebo paraplavání?
Když porovnám návštěvnickou účast v dobách, kdy jsem začínal, je to dnes opravdu velký rozdíl. Dříve byly haly prázdné, fandit chodili v podstatě jen rodinní příslušníci. Dnes je to podstatně lepší, sice se návštěvnost nepohybuje ve vyšších řádech stovek, ale lidé se často přijdou podívat a zafandit. Co se týče nových hráčů, tak to neumím porovnat. Nováčci se objevují, i když bych si samozřejmě přál, aby handicapovaných, kteří chtějí začít sportovat, bylo více. Snad se to zlepší, věřím, že ano.

Jak odlišný je trénink paraplavání od kolektivních sportů?
Plavání se již nevěnuji, ale tréninky plavání byly velice náročné. Řekl bych, že individuální sporty jsou náročnější než ty kolektivní. Přece jen v kolektivním sportu mohou pomoci spoluhráči, ale v individuálním sportu nikdo nepomůže.

Který sport vám momentálně zabírá nejvíce času? Máte nějaký osobní cíl v některém z nich?
Paraflorbalu a basketbalu na vozíku v současné době věnuji skoro stejně času. Je pravda, že toho času je hodně, zejména o víkendech. Ale sport je pro mě smysl života, a tak jsem rád, že tento čas jim mohu věnovat. Osobní cíle mám pochopitelně v obou sportech, nejsou nikterak konkrétní. Chtěl bych, abychom zlepšili úroveň paraflorbalu a basketbalu na vozíku v České republice, a to tak, abychom se mohli vyrovnat těm nejlepším. Také bych byl velice rád, kdyby se nám rozšířila hráčská základna, což ve výsledku pomůže i mému prvnímu snažení a přání.

Pokud vozíčkář vede život aktivně, až tak velké rozdíly oproti zdravým lidem nejsou, říká reprezentant Ivan Nestával

Čtvrtek, 29. září 2022, 12:00SpolečnostZ krajeBez servítků

Jméno Ivana Nestávala nefiguruje na prvních stránkách sportovních novin a magazínů i přesto, že předvádí skvělé sportovní výkony. Dnes dvaadvacetiletý hendikepovaný sportovec se na vozíku ocitl poté, co jako dítě školou povinné prodělal akutní...

Jak vám různé sporty pomáhají udržovat kondici i psychickou pohodu?
Sport je pro mě téměř vším. Samozřejmě mám i osobní život mimo sport. Spokojený vztah s milující přítelkyní a vše, co bych si mohl přát. Mám ale pocit, že přesně tohle všechno mám díky sportu. Sport mě celý život kultivoval a utvářel a jsem díky němu tím, kým jsem. Co se týče kondice či fyzického zdraví, je pro mě sport taktéž velmi důležitý, neumím si představit, že bych zvládal výzvy každodenního života s takovou lehkostí bez mé fyzické připravenosti ze sportu. Sport mi také dodává sebevědomí a psychickou odolnost. Opravdu si myslím, že sport je v životě vozíčkáře či v životě jedince s jakýmkoliv postižením, více než jen zábava. Proto bych sport doporučil každému, kdo má nějaký handicap.

Studujete psychologii. Jak pokračujete dnes? Máte už představu o tom, jaký obor psychologie byste chtěl dělat?
Před časem jsem úspěšně dokončil bakalářské studium psychologie na Jihočeské univerzitě, ale v současné době jsem si potřeboval dát chvíli klidu a urovnat si priority. Ke studiím se jistě časem vrátím, ale nejprve si musím ujasnit, jakým směrem se vydat. Ať už budu v budoucnu pomáhat z pozice psychologa či z pozice coache nebo jen dobrovolníka, vidím se s lidmi po úrazech. Je to něco, co je mi blízké a myslím, že právě zde mohu být díky svým zkušenostem nejvíce prospěšný.