Od doby, kdy padlo rozhodnutí, že se běží půlmaraton, už nějaká ta sobota uplynula a každý člen týmu už také nějakým způsobem trénuje. Trasy už máme přeci jen rozdělené a původně nejasné obrysy rychle se blížícího půlmaratonu tak začínají dostávat jasný rozměr. A s každým uběhnutým kilometrem se navíc začínají tvarovat naše už tak hodně sportovní postavy. No dobře, to kecám. Ale o tom trénování ne. Jak to teda probíhá?

Bez debat. Tečka. Cizí názor se nepřipouští. Tak nějak se vyjádřila část českobudějovických zastupitelů směrem k občanům, kteří vážili cestu na poslední zasedání. Účast veřejnosti byla hojná, probírat se totiž měl místními bouřlivě komentovaný bod týkající se všesportovní haly. Čáru přes rozpočet ale zájemcům o diskuzi udělal bod jednacího řádu, který dovoluje diskuzi jen obyvatelům města. Ostatním musí zastupitelé dovolit vystoupení. Proč ne, pokud mají co sdělit, řeklo by se. To ale evidentně neplatí vždy.

Z objektů postavených kolem roku 1908 na pohlednici z období c. k. stojí vlevo již jen původní administrativní budova městské elektrárny na rohu Novohradské silnice a dnešní ulice Mánesovy, tehdy ještě neprůjezdné. Uprostřed je elektrárna s komínem. Vpravo vozovna tramvají. Parní elektrárna tehdy nijak město nezatěžovala, měla malý úlet popílku, poněvadž spalovala tříděný kvalitní ořech mostecký.

Lidi se mě docela často ptají, co je vlastně Kambodža za rasu. Jelikož jsme si pro ni byli u městských policajtů ve Šternberku, moc nevím, co se z ní vyklube, ale pro lidi mám pár teorií, které jim předkládám podle toho, jak jsou mi sympatičtí.

Třída Na Sadech (dříve také Sadová a Tyršova) je v úseku od Lannovky přes Mariánské náměstí do Husovky poněkud klikatá. Byla v půdorysu ještě hranatější, ale časem se rohy u polikliniky sever a u Rudolfovské zaoblily. Třída vede po okraji někdejšího barokního opevnění města, které se skládalo ze trojbokých a pětibokých ravelinů. Za opevněním směrem do města byl ještě hradební příkop a vnější hradba. Následovala Mlýnská stoka a vnitřní vysoká hradba zpevněná věžemi a baštami.

Kambodža má už něco přes půl roku. Dávno přestala být tím roztomilým štěndem, za kterým se na ulici otočil úplně každej a myslím, že s ní trochu začíná mlátit puberta.

Do naší slavné štafety zbývají čtyři týdny. Napsáno toho bylo celkem hodně. Rozhodně víc, než naběháno. Zatím prostě ta teorie převládá nad praxí. Takže pokud čekáte nějaký zásadní zlom v našem tréninku, musím vás zklamat. Jeden obrovský posun ale nastal. Vlastně dva.

Šedesát miliard a nic. Ve svých komentářích se čas od času opírám o výsledky kontrol a auditů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), jehož činnost je velmi důležitá. Ačkoliv závěrečné zprávy z kontrol nejsou pro daňového poplatníka příjemným čtením, neměly by zapadnout. To platí i o kontrole Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), konkrétně kontrole nástrojů na podporu sociálního bydlení a boj proti sociálnímu vyloučení.

„Měla jsem jenom střední ekonomickou školu a než jsem se vdala, tak jsem dělala administrativu. Potom se mi narodilo první dítě, dcera Mirka. Když mi řekli, že nebude vidět, byl to šok a nevěděla jsem, co s tím. Asi jako každý, kdo něco takového zažije,“ začíná své vyprávění Zdeňka Kuviková, ředitelka neziskové organizace Fokus, která pomáhá lidem s duševním onemocněním.

Divadelní ulice (od roku 1945 Stejskalova) po roce 1908 vypadala dobře. Stál tam Velký pivovar, divadlo, obchodní dům Glogau, Zemská banka, Stecherův dům, Wendlerův hostinec, zájezdní hostinec U Černého orla a ulicí jezdila tramvaj (zastávka u divadla). Blok Savoye a Broukárna nejsou o nic horší, ne-li lepší, jen se připomíná, že jsme měli v centru města Velký pivovar. Nechali jsme si jen Malý pivovar. Ani v jednom se už po polovině 19. století pivo nevařilo, ale budov dvou pivovarů v historickém jádru města by si jinde radní považovali.