NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění

44. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva
45. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda...Než přišly děti
46. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita
47. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem
48. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená

Jenže pak narážím na jednu fotku, která mi přímo chlístne kýbl ledový vody do obličeje. „Tohle období už se přece nemusí opakovat!“ volá na mě z fotky žena kojící krásnou holčičku, a i když fotka není těhotenská, napadne mě, že by mohla být. Byla by asi škoda nemít tohle zvěčněné jinak než na mobilu, obzvlášť, když to člověk s těmi potížemi doklepal až sem.

Focení jsem domlouvala snad přes měsíc, ale když se termín záhadně posouval tak, že se začal téměř blížit termínu porodu, raději jsem to odpískala a zkusila jednu známou, jestli náhodou nemůže dřív. Ne že bych na ni při výběru fotografky úplně zapomněla, ale nějak jsem si nedělala iluze, že by měla vůbec čas a ještě k tomu byla v Budějcích.

Půda se proměnila v ateliér

Jenže v „mém světě“ o náhody není nouze, a tak jí za pár dní otvírám dveře našeho bytu. Jako ateliér využíváme půdní prostor, zahradu i koupelnu a já jsem ráda, že se to nakonec vyřešilo takto. Neumím si představit někam cestovat s Vincíkem (a s tím pupkem), na jednom místě se nechat líčit a česat, na druhém fotit, přitom se starat o jídlo a pití malýmu a do toho si připadat krásná. Takhle je to pohoda pro všechny.

„To je krásný!“ koukám ani ne za týden na hotové fotky a uvědomuji si, jak to může být vlastně důležité mít takovou památku. Člověk na sebe alespoň nebude vzpomínat jako na neforemnou hmotu, a třeba se rozhodne to ještě jednou, dvakrát zopakovat (to je tak trošku návod pro muže, kteří si přejí mít hodně dětí. Neváhejte investovat do krásných fotek své těhotné ženy!).

Poslední květnový den vyrážíme na první monitor. „To je neskutečný. Už je to zas tady,“ říkám si, když vstupujeme do ordinace v plné polní. „Můžeme tam všichni, že?“ ptám se spíš řečnicky a ještě předtím, než mě připevní do vedlejší místnosti na pásy, podstoupím stěr na vyšetření přítomnosti streptokoka. Tak a můžu si odfajfkovat všechny oficiality. „Doufám, že tam nic nebude,“ snažím se násilně potlačit malou obavu, protože píchání antibiotik před porodem je pro mě stresující představa. Já a jehly..., však už víte. Čím míň jich je třeba, tím líp. „Žádná vyšetření kromě monitoru vás už do porodu nečekají,“ oznámí mi překvapivě gynekolog a dodává, že s takovým průběhem musí být radost být těhotná. „No, úplná paráda, příště vás navštívím už jen na začátku a na konci,“ snažím se oplatit jeho „vtípek“ a odvalím se na pásy.

Aniball docela zahálel

„Asi bych měla už začít trénovat s aniballem, co?“ nadhodím před Mírou, aby řeč nestála, zatímco Vincík poslouchá srdeční tep bratříčka. Při minulém těhotenství jsem měla touto dobou nějaký ten „trénink“ dávno za sebou a je fakt, že i když jsem měla průběh porodu velmi přirozený, bez urychlování, a dost možná, že bych tak i tak nastřižená být nemusela, přisuzuji této věcičce velký podíl na tom, že jsem nakonec porodila bez poranění (ještě teď se musím smát tomu, jak se při každé vizitě divili, že mě nešili, když jsem byla prvorodička).

Tentokrát mám ale pocit, že už to nebude třeba, když už si to tělo musí jednou pamatovat, a ,ruku na srdce, moc se mi do toho nechce. Na druhou stranu vím, že kdyby něco, budu si nadávat. „To by si asi mala, keď to chceš mať zase bez šitia,“ vytrhne mě Míra z myšlenek, a tak si to dávám ten večer za úkol.

„Tak koľko?“ ptá se hned, když vidí, že se netvářím moc nadšeně. „20!“ ofouknu a při představě, že mi zbývá ještě minimálně osm centimetrů, se mi o to míň chce mučit svoji hráz. Na druhou stranu mě přepadá panika, že do porodu nezbývá zas tak moc času (tři týdny?) a já mám problém s „dvacítkou“, takže další dny nahřívám, masíruju a když se vytasím s číslem dvacet dva, obdržím od Míry pochvalný komentář: „Ty máš ale vagínu!“ „Díky, chceš si zaplavat?“ vybouchneme oba smíchy a Míra se s gestem plavce přibližuje, aby mě objal, protože mi na očích vidí, že to jako moc vtipný není. „Jestli by nebylo ve finále lepší nechat se nastřihnout, aby to pak víc zašili,“ radši nečekám na odpověď a rovnou se otřepu nad tou představou, protože se mi vybaví hojení stehů po labioplastice, které podle mě ještě nebylo tak hrozné (mimochodem moje nejlepší rozhodnutí, o kterém třeba někdy jindy).

Jak se blíží termín porodu, mám velkou potřebu mít všechno dořešené co nejdřív, a tak si píšu do nemocnice o informované souhlasy (abych si je přečetla v klidu doma, protože, upřímně, při prvním porodu ani nevím, co jsem podepisovala), sumarizuji svůj porodní plán (možná pro někoho zbytečnost, ale při prvním porodu mě potěšilo, tím pádem i uklidnilo, že ho lékař četl a jednal dle něj) a vydáváme se všichni na dohodnutou schůzku s dulou. Samozřejmě tam beru i Míru, který obětoval oběd a odběhl z práce. I přesto, že jsem tvrdila, jak si asi nebudu moci utvořit k někomu jinému takový vztah jako k Mírovi, aby mi dokázal být oporou u porodu, došla jsem k tomu, že ve finále možná ocením ženu, která má s porody zkušenosti a poradí mi třeba, jak se správně uvolnit, jakou polohu zvolit a bude mi umět ulevit od bolesti alternativním způsobem. A kdyby náhodou došlo na situaci, že by Míra musel zůstat s Vincíkem doma, budu tam mít někoho, kdo mě bude trošku znát a bude tlumočit moje přání.

A tak se najednou ocitáme v místnosti s příjemnou dámou, s kterou otevřeně mluvím o svém prvním porodu, o tom, jak bych si to představovala tentokrát, z čeho mám obavu, a co bych vlastně chtěla, aby tam „zastávala za funkci“. Vzhledem k tomu, že do českobudějovické porodnice doprovází ženy často a ví, jak to tam chodí, umí citlivě obhájit některé jejich postupy, ale i vysvětlit, že to jde i jinak, a jak to komunikovat. Celým tím rozhovorem mě tak uklidňuje, že i kdyby to k porodu třeba nakonec nestihla, nebo z jakéhokoliv důvodu nemohla, jsem přesvědčená, že to bude všechno tak, jak si přeji.

Pediatrička je v jakémkoliv případě k dispozici

A abych zahnala poslední obavu, píšu ještě ten večer naší pediatričce, jak jsem se s druhým porodem rozhodla, a jestli nebude mít problém případně přijet k nám domů kouknout na miminko, pokud bych se po porodu vrátila hned domů. Druhý den mi raději volá, aby mě ještě upozornila, že v případě ambulantního porodu budu muset všechna vyšetření s miminkem obíhat sama, a možná to bude náročnější, než si odpočinout v porodnici. Ale rozhodně mi to nevymlouvá a utvrzuje mě v tom, že v jakémkoliv případě je k dispozici.

Počítám s tím, že vyšetření, které by v rámci hospitalizace udělali, budeme muset zařídit jinak, ale já si neumím představit nechat Vincíka tři dny doma, a pak z ničeho nic přijít a mít v náruči nějakého (pro něj) „vetřelce“, který bude pít mlíčko z „jeho“ prsíčka“ a máma ho bude taky objímat, chovat a pusinkovat. Nemohla bych mu to udělat, obzvlášť ne teď, když je na mě víc a víc upnutý, v noci mě objímá a tulí se ke mně a potřebuje ujištění, že tu jsem pořád pro něj, i když v bříšku cítí někoho dalšího. (Nehledě na to, že doma  můžu spát do kdy chci, a to jediné, co mě bude budit, bude hlas mých chlapečků).

PODČARNÍK

Nakonec jsem to s Aniballem nevzdala a trénuji dál. Dnes už můžu říct, že jsem zas víc v klidu (kdo by to řekl, že před druhým porodem budu něco řešit, že?), protože jsem tam, kde jsem byla před prvním porodem. On ten psychický efekt má taky určitě svůj podíl na pohodovém průběhu porodu, a tak, pokud se obáváte nástřihu, tuto pomůcku doporučuji, i když vám to ze začátku bude možná připadat nemožné. Zkusíte si totiž i ten pocit, jaké to je, když miminko prochází porodními cestami a v tu chvíli vás to nezaskočí. Navíc s ním můžete po porodu trénovat stahování svalů pánevního dna a předejít tím případnému problému s inkotinencí, který je po porodu také citlivým tématem. Více na Facebooku Aniball... pro snazší porod.