NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí

51. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota
52. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...
53. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?
54. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?
55. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ:  Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)

„Vincíku, půjdeš hají?“ „Neeeee,“ odpovídá líně a oči má jak dva špendlíky. „A když tě dám do šátku?“ zkouším na něj taktiku, která fungovala kdysi, ale co jsem byla těhotná, nějak šly šátky více méně stranou, protože prsa na zádech nenosím. „Neeee,“ trvá na svém a já už začínám být marná, protože do kočárku se mi ho v pravé poledne v těch hicech dávat nechce. Znamenalo by to vzít Artura do šátku, a ten před chvílí naštěstí usnul u kojení. „A když ti dám prsíčko?“ zbystří a nadšeně volá “átečet!“. Když ho omotávám kolem sebe už nedočkavě péruje nožičkama a chce abych ho konečně zvedla. „No jo, jak slyšíš prso, to je ti hned všechno dobrý, viď?“ říkám mu, když ho pomaličku vážu do kříže s kapsou uvnitř. Přitom ho povoluji níž, aby dosáhl na slíbenou „odměnu“.

„Doufám, že usne dřív, než mi to začne být nepříjemný,“ říkám si, když se ve stoje pohupuji, abych ho ukolébala. Nebudu vám nic nalhávat, s narozením Artura je pro mě kojení Vincenta jen krajní nutností. Je fakt, že chápe, že mlíčko je hlavně pro brášku, a často to i sám zopakuje a nic nechce, ale pak přichází chvilky (zejména v ty dny, kdy se ozývají zuby), kdy by chtěl být na prsu častěji, a to je pro mě mor. Dělám s ním dohody. „Když mě to bude nepříjemný, pustíš.“ To už zná, ví co to znamená, ale často, jakmile k tomu dojde, pustit nechce, naopak ještě zatne zuby, a to už začínám být nervózní (mírně řečeno). A pak přijde velké divadlo. V takových chvílích si říkám, že je s tatínkem pošlu tak na týden pryč. Jenže, když řev ustane, zase se na mě šibalsky usměje a je klid. Svým způsobem je mi ho líto, a i když mám na bradavkách otisky zubů, často krotím ještě Míru, když ho tyhle záchvaty nenechají klidného. „Nič už by som mu nedal, keď takto vystrája,“ rozčiluje se a já ho jako vždy obhajuji: „Vždyť je furt malej, rostu mu zuby, vidí, že brácha může, je to pro něj taky těžký.“ Faktem je, že se před takovým prohlášením musím vždycky pořádně nadechnout a vydechnout, protože to není snadný ani pro mě.

Když už mám pocit, že spí, chci mu vytáhnout prso z pusy. Ale cítím odpor. „Neeeee,“ spustí řev v polospánku a já zintenzivňuji houpání, abych ho utišila. Naštěstí už je ve fázi, kdy mu stačí opřít si hlavu o hruď a spát dál. „Uf...“ oddechnu si a po dalších pěti minutách ho v klidu odkládám z šátku do postýlky. 

A takových scénářů uspávání dvou dětí mám víc. Zejména teda když mluvím o poledním spánku. Často má Vincík totiž pocit, že je to OK nespat. I když mele z posledního, prostě sám do té postýlky nepůjde a nepůjde (a to mu to večer už docela dobře jde). A tak mám několik variant, které se dají zvolit podle toho, jestli Artur už spí, nebo ještě ne. Píšu, že dají, ale některé z nich už opakovat nebudu.

Starší jde do kárky, mladší do šátku

Tahle varianta je super a používám ji často, když musím uspávat sama a venku není jak v pekle. (Pokud teda mladší v šátku neprotestuje, ono totiž chodit po městě se řvoucím dítětem v šátku je pro okolí z neznámých důvodů víc pobuřující, než chodit se řvoucím dítětem v kočárku). Když jde tedy všechno jak má, máte do půl hodiny uspány „dvě mouchy jednou ranou“. Rizikem může být, že starší dítě neusne, bude sedět, koukat, občas klimbne, aby vám dalo naději, že už už... a ve finále vás nechá (nejlépe v tom největším dusnu) chodit hodinu a půl po městě, aby se miminko v šátku krásně vyspalo a on usnul až doma (třeba na půl cestě při lezení na gauč. Samozřejmě po tom, co se miminko začalo budit). To si pak říkáte, že jste radši nebyly doma. 

Mladší jde do korbičky, starší jde pěšky, aby se unavil, a pak ho vezmete do šátku nebo nosítka

Tuhle variantu jsem zkoušela jednou s Mírou, jednou sama. Nápad by to byl vcelku dobrej, protože jste flexibilní v tom, že do šátku dáte jednoho nebo druhého. Teda, pokud jsou k tomu svolní, a pokud miminko vydrží v korbičce celou dobu. U nás to při dvou pokusech ani jednou nedopadlo spánkem staršího. V nosítku Mírovi hopsal, na záda se dát nenechal, a když se nakonec probudilo i miminko, které jsem musela vzít do šátku a nakojit, a Vincíkovi se tak uvolnila korbička, kam si dokonce rád lehl, neusnul, protože je to strašná sranda pozorovat nebe, nebo si kleknout a lomcovat s ní.

Pokud je na to všechno člověk sám, je to velká paráda. Obzvlášť pokud se starší začne vzpírat i kočárku a vy máte v šátku miminko, které ještě pořádně nedrží hlavičku. Super podívaná zejména pro kolemjdoucí. Pozitivní na takové procházce je, že starší se vám může tak dobře unavit, že doma usne u jídla (dokonce i když se to nikdy předtím nestalo). Blbé je, když je to třeba až ve dvě odpoledne a spí do pěti. To máte o hezký večer postaráno. 

Oba jdou do kočárku

Tahle varianta funguje, pokud máte sourozenecký kočár a pokud máte flegmatické (nebo naučené) děti. Pak by to šlo. Jenže ani jedno moje miminko nebylo v prvních týdnech spací a chtělo kontakt, takže kočárek byl většinou za trest. Artura tam můžu dát, ale většinou už spícího. Takže pro mě je tohle v podstatě jako varianta č.1, protože když se v něm vzbudí, jde do šátku, aby neplakal (nebo, aby se nakojil). Většinou to dělám tak, že beru sourozenecký, ale Artura mám pro začátek v šátku. Pokud potřebuji, odkládám ho do kočárku, ale jen v případě , že už naprostý „tuhoň“. A tedy upřímně, je mi tak nějak proti srsti dávat tak malé miminko do kočárku. Přijatelnější variantou je pro mě mít ho u sebe a cítit, že je v pohodě. 

Starší jde do šátku na záda, mladšího uvozíte/uhoupáte/ukojíte

Pokud vám nespí ani jeden a fakt se vám nechce ve tři sta stupních ven, je tu varianta pro pokročilé „nosičky“. Hodíte staršího na záda, kde ho třeba během uklízení toho všeho bordelu po obědě uspíte (případně se u toho konečně i sama najíte). Pokud mladší nespí, nebo se vzbudí, máte volné ruce (i prsa), abyste si s tím poradily. Problém může nastat hned na začátku, a to tím, jak dostat na záda dítě, které je unavené tak moc, že i když ví, že tam usne, na záda nechce. Prostě ho obalamutíte a dáte ho dopředu, vrazíte mu nějakou hračku a v nestřeženém okamžiku ho chvatem pod rukou přehodíte na záda. Většinou to zabere, a je do deseti minut tuhej. Blbý je, když  procitne a začne se tam šponovat a pištět a vzbudí i toho malého. Zaručený recept na moc pěkný den.

Starší jde sám usnout do postýlky, mladší usne v postýlce.

Hahaha. 

Poslední variantě říkám utopie. I když je Artur ještě malý a je tam potenciál k tomu, aby sám ležel a pak usnul, muselo by to být někdy za cenu toho, že by nějakou dobu plakal. A to já dělat nechci a nebudu. A u Vincenta je to jasný. Co po něm vlastně chci, když já sama můžu být přes den unavená k zbláznění a stejně je mi líto ho prospat. 

S prvním miminkem jsem takové situace závislosti, občas i bezradnosti, strašně řešila. Bylo to něco nového. Najednou jsem neměla svoji volnost, nemohla jsem být s přáteli, kdy chci, nemohla jsem si dojít na nehty, ke kosmetičce, pobavit se... Člověk chce být pořád součástí všeho, co byl předtím, ale s tím uplakaným miminkem to prostě tak dobře nejde. Dnes už to neřeším. Mám vlasy odrostlé pět centimetrů, nehty svoje a nenalakované, a co že je to kosmetička? Popravdě, je mi to jedno. Čas tak letí a ani jsem se nenadála je měsíc za námi. Tyhle první chvíle adaptace jsou tak strašně důležité pro pěstování vzájemné důvěry, že je škoda je věnovat nějaké vlastní zábavě. A i když je to někdy na palici, vím, že se mi to vrátí. Tak, jako se mi to vrací s Vincentem, když mi v pohodě zamává a odejde s “tetou" domů, hrát si na zahradu. S tetou, kamarádkou, která mi přišla věnovat chvíli oddechu v šestinedělí. 

PODČARNÍK

Minule jsem slibovala něco k šátkování a nošení dětí. Samozřejmě jsem to ještě nestihla dopsat, protože jsou dny, kdy jsem na to všechno sama a na psaní už není energie, ale už se něco pomaličku rýsuje, tak sledujte moji FB stránku a třeba se brzy dočkáte.