NA ROZTRHÁNÍ: Co nám rok dal

72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace
73. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc?
74. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není bulka jako bulka
75. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek
76. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce

Když se dívám na Vincíkův ustupující a zase se vynořující ekzém, podle toho co znovu zavádíme do jídelníčku, říkám si, jaké změny nás za ten rok potkaly. Jaká omezení nám to přineslo. Co jsme se naučili o sobě a o druhých. Ve finále si říkám, jestli nepřišel právě proto. Dostalo se nám respektu a pochopení ze strany rodiny nebo přátel, kteří nemohli donést „normální“ buchtu na návštěvu. To je důležité. I když mi kolikrát prolítlo hlavou, že si musí myslet, že jsem padlá na hlavu, prostě to respektovali. A místo „Ale, prosím tě, ono se to časem samo srovná,“ což bývá oblíbená věta předchozích generací, přicházely jen dotazy, co uvařit, aby to bylo dobře, nebo co nakoupit. Toho si vážím a ten pocit, že v tom nejste sami, že nemusíte s někým bojovat a prosazovat svůj postoj, i když s ním nemusí souhlasit, je tou nejlepší podporou.

Poslední měsíce, v tom ježdění sem tam a trošku izolace od přátel, mi taky dochází, jak se jejich počet přirozeně stabilizuje. Není to způsobeno jen stěhováním, je to věkem, prioritami, zájmy... Už to není jen o tom mít sparing parťáky na pařby. Na to stačil i nějaký „Franta od vedle“. Ale když je člověk doma s dětmi, nějak dochází témata typu „Tak kam vyrazíš v pátek? Co si vezmeš na sebe? Koho jsi potkal? A co se stalo novýho?“ nebo plány „Na jaký fesťáky pojedeme? Pojďme sednou do auta a jet kamsi jen tak...,“ a tak prostě melete furt dokola o tom stejném. O dětech, jídle, nemocech, plínkách, o tom co nového umí a tak dále. A to snesou asi jen ti, kteří buď mají děti, nebo jsou na takové „kecy“ naladění. A to ještě jen někteří, protože ne všichni rozumí tomu, co děláte, protože to děláte jinak. Když mě taková setkání obírají o energii, vím, že nemají smysl. A tak vznikají přátelé a „přátelé“.

Hodně z nich je i virálních, a i když to bude znít strašně, tento způsob „setkávání“ je pro mě momentálně tím nejméně komplikovaným. Nemusím nikam na čas, nenervuji se tím, že se jeden pokadil, když druhý už stojí oblečený a obutý ve dveřích, nebo nemusím mít blbý pocit, že jsem ukončila „návštěvu“ z minuty na minutu, protože už chci dělat něco jiného. Povídám si tak, kdy chci, odpovídám jen, kdy chci, a když mám dotaz, většinou dostanu odpověď brzy. V komunitách, které mě zajímají, a sháněla bych je v takové míře (a zároveň s takovým „mozkem“) jen obtížně ve svém okolí, se dozvím spoustu užitečných informací a jsou pro mě i odreagováním. 

Mám pocit, že i když „tvrdnu“ doma na mateřské, dost se vzdělávám. Kolik já se toho dozvěděla o právech při porodu a hospitalizacích s dítětem (skupina Podpoříte mě v osvěte?), o alternativách hormonální antikoncepce a negativních účincích hormonů (skupina Přirozená antikoncepce), o toxických látkách v kosmetice a vůbec věcech, co používáme denně (skupina Svět non-toxic) a tak dále, a tak dále. Možná je to pro někoho ztráta času, ale já cítím, že tohle jsem potřebovala. Jinak bych dál žila v tom, že „se to srovná“, nebo že „když je to povolené a prodává se to, nemůže to být špatné“ a nebo ať „radši ať to dvacetkrát zkontrolují, co kdyby náhodou“. 

A když mi tak přistane do zprávy „náhodou“ odkaz na video o sedmi branách imunity, stačí mi prvních pár minut, abych si uvědomila, že opravdu nepotřebuji jít na „co kdyby náhodou“ vyšetření prsu, obzvlášť, když ta zatvrdlina zmizela. „...Ráda bych uvolnila Váš čas potřebnějším....,“ píšu doktorce, s kterou jsem komunikovala, a omlouvám se za malou hysterii. Vím, že je to v pořádku. Prsa jsou zas v klidu, jak byla, a nějak mi nedochází, co mě vedlo k tomu tak moc vyšilovat. Potřebovala jsem si to zkusit? Jaký to je? To je teda dost morbidní způsob sebeuvědomení. 

Za ten rok jsem se naučila (nebo minimálně připomněla) moc věcí:

• Že ne všechno, co je na obalu, je pravda (i v tom přeneseném smyslu),
• že ne všechno, co je prezentováno jako přírodní, je přírodní, 
• že netrpělivost je jen původcem stresu a ničemu nepomůže, 
• že naše nálada ovlivňuje to, jak vnímáme, co říkají ostatní,
• že je třeba naslouchat svému vnitřnímu hlasu, protože ten vede správným směrem,
• že je třeba naslouchat dětem, abychom naslouchali sami sobě,
• že přání se plní (i když  často později, než chceme, ale vždy přichází v pravý čas), 
• že nejlepší čistič je soda s octem,
• že nejlepší odličovač je jojobový olej,
• že i pesar se dá zkrotit,
• že není třeba lámat něco přes koleno, protože ten správný čas přijde,

a

• že je třeba dát si občas víno, klidně i hodně, protože ve víně je pravda...

...a když to tak píšu, vzpomněla jsem si na výrok jedné blogerky: „Píšu, protože víno.“ Moc se mi to líbilo, protože je fakt, že s vínem přichází uvolnění a já to pak sypu z rukávu, jak ve zpovědnici. Dneska jsem si ho ale nenalila. Dneska jsem v tom podvědomí vědomě. 

A jestli si dávám nějaké předsevzetí? Ne. Protože se mi pravidelně stává, že když něco napíšu, tak je to druhý den jinak. Tak snad jen, že už nebudeme sázet, protože my stejně nikdy nevyhrajeme. :-D