Druhá světová válka přivedla i na naše území velké množství válečných zajatců, kteří zde byli většinou nasazeni na nejrůznější práce. S nekončící válkou narůstala stále více potřeba nahrazovat pracovní síly, které v podobě německých mužů musely nastoupit na frontu.
Zajatci byli nasazováni především do německy mluvících oblastí, kde nebylo tak velké riziko, že by zdejší obyvatelstvo poskytovalo zajatcům jakoukoliv pomoc, nebo jim snad pomáhalo k útěkům. Jen v období let 1943 – 1944 vykazovaly zprávy SD na sudetském území 69 560 zajatců, z nichž 20 091 bylo francouzské národnosti.
Životní podmínky zajatců západoevropských národností byly nesrovnatelně lepší než v táborech polských a ruských zajatců. Francouzští zajatci nesměli být zprvu střeženi ve skupinách menších než 50 osob. Kolaborantská politika vichystické části Francie ale způsobila určité uvolnění. Podle nařízení OKW z 1. listopadu 1941 se měla zmírnit tvrdost k francouzským zajatcům, především pocit trvalého vojenského střežení. Zajatci pak mohli být nasazováni na práci i v malých skupinkách.
Čistá mzda francouzských zajatců se pohybovala kolem 12 – 15 marek měsíčně. Vůči francouzským zajatcům si ale i nadále udržovali jakési elitářské postavení britští vojáci a se snižující se politickou prestiží Francie se zhoršoval i nevybíravý postoj německých orgánů a jednotlivých strážců k francouzským zajatcům. Nejvyšší formou odporu válečných zajatců byl útěk. V případě dopadení uprchlých zajatců západních národností, byli tito potrestáni umístěním do kárných táborů, které ale byly stále založené na právu válečných zajatců. V případě uprchlých zajatců východoevropských národností, pokud nebyli tito po dopadení rovnou zastřeleni, byli odesláni do koncentračního tábora.
V prosinci 1944 uprchlo z kárného zajateckého tábora Alleinsteig u Vídně pět francouzských důstojníků. V táboře se ocitli za již uskutečněné, ale nevydařené pokusy o útěk. Útěk byl údajně zpozorován strážnými a jeden ze zajatců byl postřelen. Vyrazili severozápadním směrem k protektorátním hranicím a na konci vánočních svátků se dostali k Suchdolu nad Lužnicí, kde ve stodole na okraji obce přečkali svou první protektorátní noc. Odtud došli k Trhovým Svinům, kde dva z nich – Parrot a Pitti již zůstali a v úkrytu u českých občanů přečkali zbytek války. Zde se setkali i s dalšími ukrytými zajatci, z nichž především francouzský důstojník Pieri měl za sebou zajímavý osud. Jeho manželka Kristina roz. Poezová se v Trhových Svinech narodila. V polovině 20. let odešla do Francie, kde se za Pieriho provdala. Pieri v roce 1940 upadl do německého zajetí a také Kristina byla totálně nasazena na práci v Guttuzu ve východním Prusku. Zde se shodou okolností s manželem setkala a po nějakém čase společně uprchli. Směřovali do Čech, ke Kristininým příbuzným v Trhových Svinech. Cestou se jim narodil syn a všichni tři pak zbytek války šťastně v Trhových Svinech přečkali.
Francouzští důstojníci Francois Gauvin, Henri Taix a Daniel Tirriot pokračovali koncem prosince 1944 od Trhových Svinů dál na sever a došli až do levínského mlýna u Lišova, kde jim mlynář Karel Doubek poskytl úkryt. Cestou postupovali jen v noci a vyhýbali se větším osadám. Ve chvíli, kdy došli k levínskému mlýnu, byli značně vyhladovělí. Gauvain po letech vzpomínal: „Zaklepali jsme na dveře mlýna. Přišel nám otevřít anděl a dal nám najíst.“ Zde se důstojníci dočkali konce války.
Francois Gauvain (narozen 5. června 1914) se v levínském mlýně seznámil s Antonií Ševčíkovou, která u mlynáře Doubka sloužila. Po válce společně odešli do Francie, kde se v červnu 1945 vzali a vychovali spolu šest dětí v Gauvainově rodném domě v osadě Petit Chevalin nedaleko města Ľ Aigle. Gauvain se již nemohl do francouzské armády vrátit a pracoval proto v redakci oblastních novin. V roce 1979 se svou ženou levínský mlýn znovu navštívil. Podle svých vzpomínek byl během války nacisty delší dobu nasazen na práci v Novém Městě na Moravě, odkud byl přesunut do Polska a konečně do Rakouska. Francois Gauvain zemřel v Ľ Aigle 9. března 2001.
Trojice Francouzů nebyla první skupinkou válečných zajatců, která se v Levínském mlýně ukrývala. Již otec mlynáře Karla Doubka František Doubek za první světové války ukrýval pravděpodobně skupinku ruských zajatců. Jednomu z nich – Gregoru Puprevovi – se zde zřejmě natolik zalíbilo, že ještě v roce 1921 byl ve mlýně uváděn jako čeledín. Pocházel z Kamenky v Permské gubernii.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
