NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena

54. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?
55. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ:  Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)
56. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí
57. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá
58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí

„Jo tak já mám být vlastně už i ráda, že se o mě vůbec někdo zajímá! To je dobrý,“ vedu vnitřní monolog, který mě už spíš vytáčí než dojímá. „Jasný, já sedím doma celej den na zadku, takže mám čas a energii cvičit. Kdy to mám jako stíhat? To je furt dokola vařit, kojit, uklízet, kojit, prát, kojit, hrát si s Vincíkem, kojit, kojit, kojit...“ Ani nemusíme mluvit, a už jsem vytočená. Stačila jedna věta. To je dar nás žen. Taková nenápadná sebedestrukce.

Tohle popichování a narážení je Mírovi vlastní. „Ja som už raz taký,“ říká mi vždycky, ale ne vždycky to chce moje hlava pobrat. Chlapi holt nejsou ženy, a tak nikdy nepochopí, že jeden den se tomu umíme zasmát a druhý den to může způsobit trvalé následky. Obzvlášť v tomto období. Já to chápu, že nechce mít doma rozkydlou povalečku, ale sebevědomou a aktivní ženu, která pro něj bude atraktivní. Jen (občas) nechápu jeho způsob sdělení a to načasování(!).

Asi tohle téma začínám proto, že jsme v náročném období. A mám občas pocit, že musím být superžena se vším všudy. Protože jsem si to tak nastavila a je to tak očekáváno (to je zase z části jen a jen moje sugesce).

Zbývají nám dva týdny do přesunu do Německa a já mám v hlavě logistickou pavučinu. Doháním preventivní prohlídky nás všech, přemýšlím, co bude potřeba přesunout dočasně a co počká na kompletní stěhování, přemýšlím, co budeme potřebovat s sebou na dovolenou, na kterou odlétáme koncem září (z Prahy!), a do toho všeho je třeba dořešit načaté záležitosti jako pasy, expirace platebních karet, likvidace nějakých zásob, protřídění šatníku, aby se nestěhovaly zbytečnosti a spoustu dalších „drobností“, které nejsou tak vidět... začínám z toho mít nervy. Občas musím jen sedět a nic nedělat. Vypnout a opakovat si: „Není to tak hrozný, jak si myslím, o nic nejde, to zvládneme. I děti to zvládnou.“ Jo, kdyby tu nebyly děti, asi jsem v pohodě, vždyť už to všechno znám. Ale pořád myslím na ty cesty, a taky na to, jak Vincík přijme tu změnu (nebo spíš, jak ji přijmu já?).

Vím, že až celý ten přesun bude za námi, budu spokojená, ale teď mám pocit, že to na mě padá. Obzvlášť ve dnech, kdy mi obě děti nedají ani chvíli oddech.

„Je to náročný, s malým dítětem obzvlášť, je potřeba si umět říct o pomoct, tohle nezvládne sám nikdo,“ říká mi kamarádka mezi dveřmi, zrovna po kritických dvou dnech, a já mlčím. Derou se mi slzy do očí. Ne proto, že bych nikam jet nechtěla, ale proto, že selhávám. Selhávám hlavně sama před sebou. Když v tom stavu zoufalství prochází kolem mě Míra, který tu debatu zaslechl, ani nemluví. Vidím, že se mu honí hlavou tisíc myšlenek a předpokládám, že jednou z nich může být i ta, jestli tohle bylo správné rozhodnutí. Nečekám, až přijde za mnou. Jdu já za ním.

„Lásko, já nebrečím proto, že bych litovala toho, že se stěhujeme, jen to na mě prostě dolehlo. Určitě je to i tím, že Artur druhý den brečí, Vincovi rostou špičáky a já ten pláč už nezvládám,“ říkám mu schoulená v objetí a hned je mi líp. Vím, že všechen stres vzniká hlavně ve chvílích, kdy jsem celý den zaměstnaná pouze dětmi, nestíhám myslet taky na sebe a nemám ani chvilku prostor na svoje aktivity, u kterých si odpočnu. Když to trvá delší dobu, začínám být zoufalá. Jsou dny, kdy nestíhám ani pořádně uvařit, natož být trošku pěkná pro svého muže (a už vůbec vytáhnout nějaký pesar!).

Vlna negativních emocí odešla spolu s přiznáním sama sobě, že toho mám moc a je třeba holt někdy něco nestihnout (jako třeba termín blogu :) ), odřeknout, odložit. Můžu tisíckrát poslouchat a říkat si, že spokojená máma rovná se spokojené děti, ale ne ne a tomu pořádně porozumět.

A tak pár dní na to odcházím do kadeřnictví, konečně se sebou něco udělat, protože už se na sebe nemůžu dívat ani já. Je to luxus, který si dovolím jednou za čas, a i když je Artur ještě malinký, a asi bych to za normálních okolností tak brzy neřešila, potřebuji vypnout (samozřejmě myslím na případné kojení a volím kadeřnictví takřka za rohem). „Podívej se na maminku, jak je krásná,“ vítá mě dvě hodiny na to Míra s Vincíkem, a mám hned lepší náladu. Pro své děti bych udělala první poslední, ale abych to mohla udělat, musím být v pohodě především já.

Dlouho mi trvalo přiznat si, že v tomhle tempu to nezvládám. Já totiž nerada přiznávám, že něco nezvládám, a taky se nerada spoléhám na někoho jiného, protože to většinou nevyjde a jsem pak zklamaná. Faktem je, že neumím být pouze matkou na full time, potřebuji mít prostor i sama pro sebe, abych restartovala a měla zase šťávu jít dál. A protože tu nemáme ani babičky, ani tety, musíme se spoléhat jen sami na sebe a být si oporou, respektovat se, vycházet si vstříc, komunikovat.

I proto mám štěstí, že mám muže, který chápe, že dům nestojí na zemi, ale na ženě, a že žena je nejkrásnější, když je spokojená. Proto moje potřeby chápe a snaží se mě maximálně podpořit, když se rozhodnu vypnout. A i když do mě někdy rejpe, vím, že neočekává, že budu superženou. Vím, že je to známka toho, že mě vnímá.