NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla

55. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ:  Na dvě děti sama aneb lekce první (poněkolikáté)
56. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tisíc a jeden způsob uspávání dvou dětí
57. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hlava děravá
58. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Styky před stykem aneb plánování (ne)početí
59. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena

 Ví o čem je řeč, ale dělá, že neslyší. Plínka je jeho věrným zachráncem. „Ten Artur tě možná ještě předběhne co?“ píchnu ho lehce do žeber a on se šibalsky usměje. „Mimi,“ zvážní a ukáže na Arťu (asi aby změnil téma). „Brácha, Arťa,“ učím ho to správné pojmenování, které okamžitě zopakuje a přiblíží se, aby ho pohladil po vlasech. Završí to hubanem a s vítězoslavným pokynutím hlavy stvrzujícím to, co udělal, prohlásí: „Pušu.“

Tyhle okamžiky miluji a samou láskou bych ho snědla. Jsem na něj strašně moc hrdá. Dá se říct, že jsem snad nikdy nepochybovala o tom, že by na něj mohl žárlit, ale ani jsem nečekala, že bude tak moc uvědomělý. Přijal ho úplně s přehledem. Vlastně si ho dokáže celý den úplně nevšímat,  i když ho mám třeba zrovna u prsa. Jen občas přiběhne, věnuje mu svými obvyklými gesty pár sekund pozornosti a pokračuje dál. Možná to je i tím, že mu ho nijak „nenutím“, a vlastně i tím, že ho nijak neomezuje. Ať ho mám na rukou, v šátku, nebo u prsa, vždycky se snažím Vincíka vnímat, reagovat na jeho dotazy a prosby. Pokud je doma táta, má v hrsti jeho. 

Na Vincentovi se mi líbí spousta věcí. Baví mě ho pozorovat. Kolikrát si s Mírou vyměníme pohledy, že to snad ani není možný, jak rychle všechno pochytí. Baví mě na něm, že se nenechá zmanipulovat. Je na svůj věk hodně chytrý a vidím, že chce věci dělat (a přestat dělat), až když se rozhodne sám (ne, když rozhodneme my). Takže je to s ním dost často na dlouhé povídání a vysvětlování (a člověk by se z toho někdy po...).  Pak přichází i chvíle, kdy se pěkně sekne a vzteká se (většinou kvůli nějaké blbosti ala „nemůžu mít tátovu vrtačku“). V tu chvíli zavírám oči a počítám do deseti. To jsou decibely na moje nervy. Míra pak trousí věty typu: „Počkaj, ja ťa budem rezať! Ale až nebudeš mať plienku, teraz to nemá zmysel,“ a já na něj házím přísné pohledy. Samozřejmě si dělá srandu, ale faktem je, že se otvírají vzpomínky na naše dětství a fráze typu „přestaň, nebo ti nařežu, abys měl proč.“

Co hodně zabírá, je udělat z tragédie komedii. Schovávání se a honění se po bytě zabírá vždycky a často skončí válením se v posteli. Když ho takhle jednou lechtám a on se směje s otevřenou pusou, „bělí“ se na mě čerstvě povylezlé horní stoličky. „Tak to je to jeho noční buzení,“ volám na Míru, protože Vincíka má v noci na starosti on. Ze zubů mu chybí už jen horní špičáky, které začínají taky prosvítat (a samozřejmě pětky). To jsou zjištění, kdy si děkuji za trpělivost. Umím si představit, jak bych byla protivná já, kdyby mě bolely zuby. A teď si představte, že vás do toho někdo „řeže“, protože chce, abyste protivní nebyli. 

I když zkušenosti teprve sbíráme, vidím, že děláme dobře, že nejdeme touto cestou. Často totiž zjišťuji, že za jeho reakce může úplně něco jiného a ne jeho umíněnost (teď zrovna pokreslil nohu stolu pastelkami a kouká, jak zareaguji, protože ví, že má kreslit jen na papír. Tak za to zuby zrovna nemůžou :-D).

Když s ním jdeme konečně na první kontrolu k zubařce, ještě v ordinaci trénujeme tygra (jak vycenit zuby:). Vypadá to, že by to mohl zvládnout „jako velkej kluk“ a třeba se konečně zbavíme těch scén u lékařů. Ze začátku jde všechno dobře, Míra ho má na klíně a ukazuje mu, co tam všechno je. Jenže sotva se přiblíží zubařka, začne se stahovat. „Ale prosím tě, nebul,“ vybafne na něj sestřička a když ho chce vzít do náruče, ještě tomu „napomůže“.  Scéna jak vyšitá. Já mám Artura v ruce a Míra zůstává na ošetření, takže nemůžu zakročit úplně tak, jak bych chtěla, ale nakonec spolu odcházíme zpět na chodbu, kde mu musím všechno pěkně vysvětlit. On nemá rád, když na něj sahají cizí lidi (a kdo jo, že jo), takže to bude ještě chvíli trvat, než pochopí, že jsou situace, kdy je lepší se nechat zkontrolovat, než mít pak větší bolístky (věřím, že to přijde s tím odplenkováním).

Těch kontrol u lékařů si teď užíváme spoustu. Když k nám mají po dovolené přijet naši, prosím je, aby tu byli o den dřív, aby mě doprovodili do nemocnice. Chodím tam do onkologické ambulance na preventivní odběry a prohlídky, o kterých jsem vám už dřív psala v článku ZDE, a úplně si nedokážu představit, jak bych to zvládla sama s dvěma dětmi. Českobudějovická nemocnice má za tímto účelem sice dětský koutek s hlídáním (a Vincík by tam snad už i vydržel sám), ale Artura bych tam asi nechat nedokázala. A tak jsem ráda, že jsou tu se mnou a Vincíka zabaví taťka v odpočinkové zóně uprostřed parku (díky za všechny ty kamínky a pitítko!), zatímco mamka je se mnou v čekárně připravena pohlídat Artura, jakmile budu uvnitř. 

Když pak sumarizuji, co všechno musím ještě do odjezdu stihnout, blikne na mě zpráva na stránce blogu: „Ahoj Jani. Chtěla jsem moc poděkovat, že jsi mě přivedla na Food Detective. Ondráška trápily ošklivé mokvavé ekzémy. Když si ručičky zase rozdrbal až do krve, řekla jsem dost a objednala test. Je to týden, co se snažíme vynechávat potraviny, které mu vyšly, a jeho ručičky i nožičky začínají být hezké a heboučké.“ 

Jsem z toho zase dojatá. I přes skeptický postoj pediatričky vůči těmto komerčním testům, dostávám podobné reakce relativně často. A všechny velmi pozitivní. „A vůbec, objednám si to taky, dokud jsme ještě tady,“ říkám Mírovi a otvírám jejich stránku. Jsem od porodu pořád nějaká nafouklá a zahleněná, a když už je otestovaný Vincík i Míra, možná by nebylo od věci otestovat i sebe, abych i já omezila to, co by mi mohlo vadit (popravdě to teď v tom časovém presu se zdravou stravou trošku flákám). Navíc předpokládám, že co vadí mně, vadí zřejmě i plně kojenému miminku. Trošku si od toho pobytu v Německu slibuji, že najedeme zas na čistší stravování. Do teď jsem byla s některými potravinami omezená, ale Artur už viditelně dokazuje, že má pěknou sílu všechno vytlačit (peru víc než obvykle), tak už asi budeme moct jíst všechno, co chceme. Když se o to jídlo člověk začne trošku víc zajímat, zjistí, že dřív  jedl fakt šíleně a netrvá to tak dlouho zvyknout si a osvojit si jiný způsob stravování ( život bez pšenice, rýži, ovsa kvůli Vincíkovi je takovým dalším posunem), a tak se chystám to zase rozjet a začít experimentovat. Pro začátek třeba s Ellou (už mám všechny její kuchařky a miluji její banánový dort a borůvkové lívance!).

Před sebou máme poslední týden v Čechách, poslední dodělávky v bytě (ano, ještě to tu navíc trošku „tuníme“ pro budoucí nájemníky), poslední naplánované kontroly, poslední noci před odjezdem. I když je toho dost, musím říct, že každý večer děkuji svým chlapečkům za to, jací jsou. Vincíkovi za jeho toleranci a respekt, a Arturovi za jeho trpělivost, protože někdy musí počkat, než jeho bráchovi s něčím pomůžu, vysvětlím, připravím jídlo... Myslím, že to oba zvládají skvěle. A i když je Artur někdy přes den víc uplakaný, jeho noci mám za odměnu. Na kojení se vzbudí jen... hm... ani nevím kolikrát. Prostě spíme hezky spolu v posteli a ráno jsem vcelku dobře vyspaná, a to je teď hodně důležité. Důležitější než to, jestli má Vincík ještě plínky, nebo si Artur občas podudlá šidítko (nebo mu ho podudlá Vinca:-D). 

PODČARNÍK

O testu na potravinové intolerace Food Detective jsem už dřív psala v souvislosti s Vincíkovým ekzémem. Pomohl nám s jeho řešením. Kdo ho nezná, může si o něm něco víc přečíst třeba ZDE.