pondělí 18. listopadu 2019 Romana

V Keni běhám s holkami. Budějce jsou skvělé na svižný trénink, říká běžec David Vaš

Budějcký běžec David Vaš má za sebou desetitýdenní pobyt v Keni, kde se připravoval na novou běžeckou sezonu. V loňském roce si kvůli zranění moc závodů nezaběhl, letos ale nastupuje v plné síle. Kam si v Budějcích chodí nejradši zaběhat a jaké chyby u běžců nejčastěji vidí?

Před pár dny ses vrátil z Keni. Cos tam dělal?
Běhal jsem. Byl jsem tam deset týdnů a připravoval jsem se na závody. Tohle byla moje v pořadí čtvrtá a nejkratší návštěva Keni. Zpětně ale teď vidím, že to byla ideální délka pobytu. Loni jsem tam byl pět měsíců a bylo opravdu velmi psychicky náročné připravovat se takhle dlouho na jeden závod. Teď jsem zvolil kratší čas a trénink tím byl zase trochu jiný. Oproti předchozím rokům jsem se vrátil nabitý a mám z toho pobytu skvělý pocit.

Proč zrovna Keňa?
Hlavním důvodem je nadmořská výška. Keňa je rozlehlá, je tam sice moře, ale ve vnitrozemí je i 2800 metrů nad mořem. Když člověk trénuje v takových podmínkách, je to sice prvních pár dní náročné, ale pak si tělo zvykne a tady potom nemusí tolik okysličovat svaly a lépe se mu dýchá. Krásně jsem si to ověřil i na kamarádech, kteří za mnou do Keni přijeli na pár týdnů. Po návratu do Česka jim to běhalo „samo“. Navíc jsou tady hodně kopce, které třeba v Budějcích trochu postrádám. A samozřejmě důležitou roli hraje i to, že jsou tady ti nejlepší běžci světa, se kterými se můžu zlepšovat a poslouchat jejich rady.

A není to občas psychicky náročné? Trénovat se světovou elitou?
No, vtipný je, že já jsem tam jako amatér. Běhám tam s holkami (smích). Ty elitní holky běhají půlmaraton za 65 minut, a to by u nás patřily do špičky…Ne, beru to jako ohromnou inspiraci. Zastávám názor, že když chceš být dobrý, tak musíš trénovat mezi nejlepšími.

A hlavně jsem realista. Nejsem běžec na plný úvazek a spojuji to se zaměstnáním, takže vím, že nikdy nebudu nejlepší. Jirka Homoláč, náš nejlepší běžec, to dělá na plný úvazek, a to je samozřejmě znát. Ale musí se nechat, že v Keni jsem se mu tréninkem docela přibližoval (smích).

Když už jsme u Jirky Homoláče. Tvoje jméno se objevilo mezi favority na pražský půlmaraton, právě hned vedle Jirky. Jaký je to pro tebe pocit, když říkáš, že se mu nemůžeš vyrovnat? Někteří to možná vidí jinak…
Tak pořadatelé samozřejmě ví, že je to závod. Je to 21 kilometrů a stát se může cokoliv. Ale Jirka cílí úplně na jiný čas. Já bych chtěl alespoň na stupně vítězů. Ten závod poběžím počtvrté, jednou jsem ho tedy nedoběhl, ale skončil jsem pátý, čtvrtý a čtvrtý. Ta bedna se mi prostě vyhýbá. Letos je ta konkurence trochu slabší, protože týden na to se běží mistrovství republiky v půlmaratonu, takže se ta skupina běžců rozdělila, ale i tak jsou tam opravdu kvalitní jména. Bude to boj.

A jaký máš cíl na pražský půlmaraton?
Chtěl bych si tam pokořit svůj osobní rekord. Úplně nejideálnější verze by byla zaběhnout to za 65 minut, ale budu vděčný i za čas pod 67 minut. Každopádně hlavním závodem pro mě bude maraton.

Když se ještě vrátíme ke Keni. Jak vypadal tvůj běžecký den?
Vstával jsem v 5:30, domluvil a zaplatil jsem si dva tři keňské vodiče, kteří se mnou šli běhat. V 6:20 už jsme vybíhali, takhle brzy tam není takový provoz a nepráší se tam. Po tréninku jsem si dal snídani, pak se spalo, potom jsme si došli někam na oběd, potom se zase spalo, následoval odpolední trénink, nějaké protažení, posilování a výklus, večeře, kterou jsme si vařili sami, a zase spánek. Tam se více méně opravdu jen trénuje, jí a spí. (smích)

Uvidíme tě běžet v Budějcích?
No jasně, Budějce jsou pro mě srdeční záležitost. Trochu mě mrzí, že je to měsíc po maratonu, ale určitě se na start postavím. Slyšel jsem, že konkurence bude veliká, takže dostat se na bednu nebude jednoduché, ale věřím, že mi pomůžou fanoušci, kteří jsou tady v Budějcích skvělí. Letos je hlavní cíl květnové mistrovství republiky v maratonu, odtud bych si opravdu přál odnést medaili. Pak se chystám určitě na půlmaraton v Olomouci a Ústí nad Labem.

Jsou Budějce dobré na běhání? Kam si chodíš zaběhat ty?
Zrovna teď v Keni jsem si říkal, že Budějce jsou skvělé na tempové běhy, na svižný trénink. Máme tady super cyklostezku, kde je teda dost velký provoz, když se udělá hezky, ale v tu chvíli se přesouvám na druhý břeh. To je moje nejpoužívanější trasa. Pak mám hodně rád Stromovku. A když chci na kopce, tak běžím směrem na Dobrou vodu, Dubičák, dost taky běhám na Hluboké kolem zámku, delší běhy běhám směrem na Kleť.

Ty sám lidi trénuješ. Jaké chyby nejčastěji amatérští běžci dělají?
Chtějí běhat hrozně rychle a zapomínají na to, že i pomalé běhy jsou důležité. Běžci v Keňi běhají odpolední výklusy klidně tempem 5:30/km, a to mají závodní tempo 2:50/km. Takže pokud chcete běhat rychle, tak se naučte běhat pomalu. (smích)

Loni si měl zranění, proto si budějcký půlmaraton neběžel. Už je vše v pořádku?
Ano, už je to naštěstí všechno dobrý. Jak fyzicky, tak i mentálně. Což je podle mě nejdůležitější. Po loňském návratu jsem musel, podstoupil operaci paty a po rekonvalescenci jsem zpět plný sil. Soustředění v Keni vyšlo na jedničku, tak uvidíme, co letošní sezona přinese.

Foto Archiv Davida Vaše

Štítky David Vaš, běžec, rozhovor

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.