Filip Novák: Hokejový bojovník podruhé šampionem

Sympatický sportovec Budějckou Drbnu ani tentokrát neodmítl a hned třetí den po příjezdu na jih Čech si s ní vyrazil pokecat nejen o hokeji.

Filipe, obhajoba titulu bývá vždycky těžkým úkolem. Potvrdilo se to i tentokrát?

„Sezony po titulu jsou určitě psychicky těžší. Když se vám obhajoba nepovede, vždycky to není dobré. Už když jsme ale ve finále zvedali pohár nad hlavu, naši šéfové křičeli, že příští rok potřetí. Jasně, nejsou moc skromní.“ (směje se)

Jaká byla uplynulá sezona v Rusku?

„Byla zvláštní. Díky výluce v NHL jsme půl sezony hráli na Ovečkina, Bäckströma nebo Komarova. Těžko se ale na ně zlobit, že byli pořád na ledě. Předváděli excelentní hokej a dávali góly. Po jejich odchodu jsme se museli přeladit na náš systém, který jsme vždycky hráli. Chvíli jsme se s tím prali.“

Vy jste se ale pral, stejně jako před rokem, se zdravotními problémy...

„Vloni jsem laboroval se zády od začátku sezony, tentokrát přišly problémy až po Novém roce. Do té doby jsem se cítil výborně. Pak mě ale začaly trápit teploty a různé další nepříjemnosti. Gagarinův pohár to naštěstí zalepil.“

Ta nemoc se vás ale ne a ne pustit...

„Měl jsem v Moskvě přístup k těm nejlepším doktorům, ale klub mě posílal k tolika lidem, že jsem se v tom ani sám nevyznal - každý z nich měl totiž jiný názor na to, co mi vlastně je. Spíš mi to připadá, že jsem přešel nějaký zápal plic nebo mononukleózu a od té doby je můj imunitní systém nestabilní. Čtyři dny jsem byl v pohodě, během tréninku nebo zápasu přišla zátěž a teplota znovu vyletěla nahoru. Minulý týden jsem byl u pana doktora Krejčího, lékaře české fotbalové reprezentace. Zatím čekám na výsledky testů, ale opravdu to vypadá na zhroucenou imunitu.“

Jestli se nepletu, kvůli nemoci jste přišel i o dva zápasy finále.

„Byl jsem v nemocnici, kde do mě cpali antibiotika. Vypil jsem asi šestery a stejně mi nepomohly. Začalo to už při sérii s Petrohradem. Po třetím zápase, kdy jsme vedli 3:0, jsem začal trochu vykašlávat krev. To však byla jenom kontuze plic, nic hrozného, to se spravilo. Doktoři si ale mysleli, že mám zápal plic, tak mě poslali do špitálu. Pak kluci prohráli dva zápasy, takže jsem vylezl ven a po postupu se do nemocnice zase vrátil. To léčení opravdu nebylo ideální.“

Jak se to dá zvládat ostré tempo play off s takhle bídným zdravotním stavem?

„Těžko. Je třeba hlavně pít hodně vody, protože při zápasech se nadměrně potíš a tělo by to při horečce jen těžko zvládalo. Bylo to se mnou jako na houpačce, nahoru dolů. Po dvou dnech volna jsem odehrál zápas a pak to na mě zase spadlo.“

V průběhu vyřazovacích bojů jste narazili na Slovan Bratislava, hráli derby s moskevským CSKA, potom přišel na řadu Petrohrad... Žádný soupeř nebyl lehký, a vy jste přesto ztratili pouze tři zápasy. To je hodně slušná bilance!

„I když to podle stavu série nevypadá, zápasy se Slovanem byly těžké, hodně vyrovnané. A to je naše síla. Petrohrad prošel prvními dvěma koly úplně v klidu, ale pak narazil na nás a nemohl se s tím srovnat. Od prvního duelu jsme byli ve válce, hrálo se na hraně a to byla pro nás výhoda. Jsme takový tým, který vyhraje o gól nebo dva. Hlavní je výsledek a pak už to nějak doplácáme.“

Když potom porovnáte letošní finálový boj o Gagarinův pohár proti Čeljabinsku s tím loňským proti Omsku - který ze soupeřů vám seděl víc?

„Musím říct, že spíš Omsk. Když jsme vloni upravili taktiku na jejich obranný systém, měli jsme pocit, že to máme pod kontrolou. To letos při duelech s Čeljabinskem až tak neplatilo. Přitom jsme věděli, jaký hrají hokej, že mají šikovné silné útočníky, kteří hodně bruslí, dávají si přihrávky dozadu a různě se křižují. Kvůli únavě jsme se asi nedokázali přizpůsobit. Hodně jsme těžili z obětavé hry, padali do střel, a opět nám výborně zachytal gólman. Snad v týmu zůstane i v příští sezoně.“

Zase jste rozhodli o titulu na stadionu soupeře...

„To už je asi taková tradice. Škoda, že jsme ten předposlední zápas na vlastním ledě nedotáhli do vítězného konce. Za stavu 0:3 se nám povedlo vyrovnat, pak jsme si ale nechali dát takový hloupý gól.“

Jaké byly oslavy titulu?

„Doma by se samozřejmě oslavovalo líp. Největší emoce jsou vždycky na ledě a v šatně. Potom přijde kvůli únavě takový sráz a člověk sotva kouká. V letadle jsem měl horečku, takže cestu do Moskvy jsem strávil schoulený v rohu. Vedení ale ani nechtělo, abychom slavili už cestou zpátky a pak lezli na letišti po čtyřech. (směje se) Čekali nás tam novináři, fanoušci, nechyběli ani příznivci fotbalového Dynama, takže byly i dýmovnice. Potom jsme šli do bývalého hotelu Ukrajina, kde byl pro nás připravený sál. Dorazil nám tam poblahopřát prezident klubu Arkadij Rothenberg, popovídali jsme, pojedli, popili a ráno šli domů. Větší akce bude až koncem května, kdy proběhne předávání medailí a určitě zase i koncert.“

Přivezte zase do Budějc ukázat Gagarinův pohár?

„Určitě. Jen se musím s Kubou Petružálkem, Markem Kvapilem a Dominikem Graňákem domluvit na termínu, aby nemusel pohár cestovat sem a druhý den zase zpátky. Počítám, že v červnu tady bude.“

Část sezony jste nastupoval se Sašou Ovečkinem v jedné lajně. Hrál jste někdy po boku takové hvězdy? A jak fungovala vzájemná spolupráce?

„S takovou megahvězdou, jako je Ovi? Hmmm... (chvilku přemýšlí) to jsem opravdu nikdy nehrál. V Ottawě jsem sice zažil Spezzu nebo Alfredsona, ale jen při pár zápasech. Se Sašou jsem byl pořád, hráli jsme spolu i přesilovky. Já jsem se mu jenom snažil nahrát a byl z toho gól. A to puk nemusel ani letět hladce po ledě, vždycky to nějak zpracoval. Jinak je to pohodový kluk, na ledě je s ním sranda. Má to sice hodně těžké, protože jakmile vyleze ze stadionu, nakupí se na něj spousta fanoušků. Někdy se k nim možná chová odměřeně, ale kdyby se měl všem podepsat, nedostal by se ani domů.“

Před rokem jste mluvil o tom, že působení týmů z dalších evropských států je pro KHL velkým přínosem. V uplynulé sezoně se navíc Lev přesunul z Popradu do Prahy, hrálo se i na Slovensku v Bratislavě. To asi bylo příjemné, ne?

„V Praze to bylo super! Přijela tam za mnou spousta lidí, dopředu jsem jim objednával plno lístků. Tehdy jsme tam byli ještě s Ovečkinem, takže se nám povedlo trhnout rekord KHL v návštěvnosti. Myslím, že to dlouho nikdo nezlomí. Jen je škoda, že při zápase padlo málo branek. Vyhráli jsme 1:0 díky gólu, no, byla to taková haluz... ale to se stává, takové bereme furt. (směje se) Snad se liga bude dál rozšiřovat. V příští sezoně se má přidat Vladivostok, tam se rád podívám. Mohli bychom ho zvládnout při jednom tripu z Novosibirsku, přes Chabarovsk a Novokuzněck. Za další rok se údajně mají přidat ještě Gdaňsk, Záhřeb a Milán.“

Také se po roce v soutěži objevila Jaroslavl... Jaký to byl návrat?

„Zezačátku na jejich stadionu panovala smutná atmosféra. I my hráči jsme si na kluky samozřejmě vzpomněli. Čas všechno léčí, takže věřím, že to nejhorší přejde a v našich srdcích navždy zůstanou. Jinak co se týká hry, tak přestože měli narychlo sestavený velmi mladý tým, hráli výborně. Předváděli takový americký hokej. V nové sezoně budou zase kvalitním soupeřem.“

Když se ještě jednou vrátíme k vašemu zdraví, tak kvůli němu jste přišel - bohužel musím říct opět - o nominaci na mistrovství světa. Mrzí vás to?

„Kdybych se cítil dobře a do Švédska nejel, tak by mě to štvalo. Teď si ale nedokážu představit, že bych dokázal odehrát víc než dva zápasy. Pak bych musel mít pauzu, a na takového hráče tam není nikdo zvědavý.“

Do Čech dorazila zpráva, že jste se v lednu upsal Dynamu po čtyřletém angažmá na další dva roky.

„Je to tak. Po čtyřech letech nemám důvod měnit. Tým je super, trenéři taky. Sice musíme makat hodně tvrdě, ale jinak je tam pohoda. Jen kdyby v té Moskvě nepanoval takový blázinec...“

Co vás čeká v nejbližší době?

„Teď se flákám. Navštívil jsem rodinu, občas zajdu s kamarády hokejisty na pivo pokecat, probrat sezonu. Teď se všechno odvíjí od výsledků těch zdravotních testů, jestli mě vůbec pustí na dovolenou. Modlím se, abych mohl odjet. A když ne, vyrazím aspoň do lázní. Jinak jsem to zašel zkontrolovat do fitka, kde to běží v pořádku a už jsem tam zbytečný. (směje se) Příprava nám začne v polovině července, znovu pojedeme na soustředění do Běloruska - a budou to ty samé galeje. Takové soustředění jsem nikde jinde nezažil, ale zřejmě to funguje a díky němu hrajeme tak, jak hrajeme.“

Jak pokročila stavba vašeho domu v Doubravici? Už máte hotovo?

„Ten dům se staví už spoustu let. Poučil jsem se, že se tam něco děje jenom tehdy, když jsem u toho. Stavění na dálku mě dost vytrestalo. Musím tam kvůli všemu tahat dělníky, protože sám jsem levej a neumím nic. S barákem je to boj, těžší než hokej. (směje se) Měl jsem si spíš koupit nějaký dvoumístný sklípeček a tam se zahrabat. To by mi stačilo. Když mi bylo dvacet, trochu jsem se unáhlil.“ (směje se)

Už dlouho jste mimo domov. Neplánujete žít v Moskvě společně s přítelkyní?

„Přemýšlíme o tom, uvidíme. Teď jí skončila škola, takže už by mohla odjet... asi jo, vyzkoušíme, jak to bude fungovat.“ (culí se)

A zůstal byste ve Slovenském domě, kde už několik let bydlíte?

„Jsem tam spokojený, je to v centru a bydlení není drahé. Ceny jsou přizpůsobené Čechům a Slovákům. Jen možná změním byt. A přítelkyně tam může být se mnou... ty zdi nejsou zase tak tenké.“ (směje se)