Karatistka Lucie Veithová: „Sport je můj život!“

Lucko, nejprve by mě zajímalo, jak se žena dostane ke karate?

„Chodila jsem na základní školu, kde má náš oddíl dodnes základnu. Na základě letáčku jsem se rozhodla, že budu chodit na karate. Začala jsem v osmi letech, dva roky jsem se učila základy, osvojovala si techniku a různé sestavy (kata) v základním oddílu, potom jsem přešla do závodního oddílu dětí, kde jsme se začali pomalu specializovat na volný zápas (kumite), ve kterém náš oddíl vyniká. Sice mi to rodiče zpočátku rozmlouvali, ale já jsem si tvrdě stála za svým. (směje se) Vždy jsem totiž inklinovala spíše ke klučičím zálibám.“

Co vás na karate vlastně baví?

„Líbí se mi, že stále můžu něco zlepšovat a pracovat na sobě, pohrávat si s taktikou a psychikou, získávat zkušenosti. Každý zápas je jiný, takže nehrozí, že bych se například dostala do nějakého stereotypu.“

A jak je možné, že jste u karate vytrvala až dodnes?

„To, že jsem u tohoto sportu vydržela 15 let, je především díky skvělému kolektivu a motivaci v karate něčeho dosáhnout, a dále také díky možnosti poznávat nové lidi i místa.“

Za tu dobu jste určitě navštívila různé soutěže. Kam cestujete nejčastěji?

„Jezdíme po celé České republice, ale v posledních letech seniorské kategorie v Čechách již nejsou tak plně obsazené, proto se snažíme co nejvíce soutěžit v zahraničí na mezinárodních závodech a sbírat tak zkušenosti.“

Jaké země jste například poznala?

„Navštěvujeme především sousední státy, dále Holandsko nebo Maďarsko. Díky karate jsem měla možnost se podívat například i na Floridu, Kanárské ostrovy, také do Švédska, Francie, Švýcarska a Srbska. Dá se říct, že skoro každý víkend jsem na turnaji nebo na nějakém soustředění.“

O takovém cestování sní snad každý sportovec. Kde a co se vás zaujalo ze všeho nejvíc?

„Nejvíc mě asi uchvátil výjezd do Miami, kde jsem strávila 14 dní. Nejenže jsem se zde zúčastnila dvou turnajů, ale měla jsem možnost si i zatrénovat s místními trenéry a jejich svěřenci, a poznat tak karate zase z jiné strany. Poprvé jsem viděla hokejový zápas NHL, kde hrálo několik našich hvězd - například Vokoun, Kaberle nebo Kubina.

Dále jsem navštívila ohromné ´Miami Seaquarium´, kde měli lachtani, delfíni a kosatky vlastní show, jak to v Americe bývá zvykem. Miami celkově, i zdejší kultura a chování obyvatel, ve mně zanechalo nepopsatelný dojem. Tolik optimismu jsem na jednom místě snad neviděla, a proto se mi odjíždělo s těžkým srdcem.“

Určitě se podělíte i o nějaký ten zážitek přímo ze soutěže...

„Úžasné pro mě bylo mistrovství světa v Paříži, kterého se zúčastnilo při zahajovacím ceremoniálu zhruba 16 tisíc diváků. Bylo skvělé být toho všeho součástí a vidět všechny slavné závodníky na jednom místě. Paříž jako taková je nádherné město a překvapilo mě, kolik je tam sportovních nadšenců. Nicméně každá země má své kouzlo, ale záleží především na kolektivu, se kterým cestuji.“

Jakými dosavadními úspěchy se může Lucie Veithová pochlubit?

„Jsem členem české reprezentace v kategorii kumite ženy do 61 kilogramů. Získala jsem čtyřikrát titul mistra republiky, čtyřikrát jsem se zúčastnila mistrovství Evropy a letos i mistrovství světa v Paříži. Tento rok jsem na akademickém MS v Bratislavě získala dvě sedmá místa v kategorii kumite ženy -61 kg a v kumite týmů žen. V roce 2008 jsem vyhrála druhé místo v Miami na mezinárodních závodech. Několikrát jsem se umístila na středoevropských ligách karate jako Grand Prix Slovakia, Grand Prix Hradec Králové či Harasuto Cup v Polsku.“

Těch úspěchů není zrovna málo. Máte nějaký další cíl případně sen, kterého byste ještě ráda dosáhla?

„Mým snem je se víc probojovat na mezinárodní úroveň. Chci být konkurenceschopná takovým závodníkům, kteří pravidelně obsazují přední místa na významných mezinárodních turnajích. Avšak mým hlavním cílem je umístit se na ME nebo na MS a kvalitně tak reprezentovat Českou republiku. Chtěla bych se za takových deset let ohlédnout za mou sportovní kariérou a zjistit, že mé snažení někam vedlo a že jsem to v karate dotáhla nejdál, jak to jen šlo.“

Jaké jsou vaše další aktivity?

„Sport je můj život, to je jeden z důvodů, proč studuji tělesnou výchovu v kombinaci s biologií na Jihočeské univerzitě. Jinak již čtvrtým rokem pomáhám jako trenér v našem oddíle. Trénuji základní oddíl dětí, které s tímto bojovým sportem začínají, a připravuji se tak na pozdější učitelské povolání. Také trénuji individuálně několik dětí, které závodí. Snažím se jim předat něco ze svých zkušeností.“

Jak jste na tom časově, dá se to všechno skloubit? Závody, tréninky, cestování, škola, trénujete děti v oddíle i individuálně...

„No, nenudím se. (směje se) Někdy se chovám až příliš zodpovědně, snažím se všechno řádně stihnout a vložit do toho své stoprocentní úsilí, které je mnohdy ve výsledku zbytečné nebo přehnané. Nic nedělám na půl, a proto se často cítím pod tlakem. Většinou jde všechno na úkor osobního volna, ale pomalu se učím některé aktivity, které zrovna nejsou důležité, odmítat, jinak by mi z toho šla hlava kolem.“

A co středeční a páteční studentské akce, to se vás netýká?

„Dobrá otázka. Mnozí přátelé mi předhazují, že je zanedbávám. Někteří chápou, jak je můj časový harmonogram nabitý, a jsou ke mně shovívavější. Těm dalším je těžké to vysvětlovat, když nic podobného nezažili. Nicméně se snažím každé akce s přáteli zúčastnit a utužit tak naše vztahy, ale někdy je potřeba to odložit na vhodnější dobu. Obdivuji některé své přátele, kteří to se mnou ještě nevzdali, a toho si cením!“

Zmínila jste přípravu na učitelské povolání - to je skutečně směr, kterým se chcete po absolvování vysoké školy vydat?

„Nejspíš ano, dokážu si to představit, protože se pohybuji v okruhu trenérů a přátel, kteří se učitelskému povolání věnují, a tak přibližně vím, co mě čeká. Rozhodně bych chtěla zůstat u profese, která má něco společného se sportem. Občas si ještě pohrávám s myšlenkou studovat fyzioterapii, na kterou jsem si před třemi roky podala několik přihlášek, ale většinou, když jsem si už vybrala nějaký směr, který jsem předem dobře zvážila, tak ho dokončím a nezabývám se tím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Takovým mým tajným snem je učit na katedře tělesné výchovy a sportu, kde právě studuji, ale zatím je to pro mě vzdálená budoucnost a může se ještě spoustu věcí v mém životě přihodit.“

Ještě mě láká jedna otázka. Využila jste někdy něco z karate i v osobním životě?

„Ne, naštěstí nebyl důvod.“

A myslíte si, že byste se v případě nějakého ataku dokázala ubránit?

„Těžko říct, o tom by se dalo polemizovat. Určitě bych neztuhla, spíš bych uměla včasně zareagovat a možná tím útočníka překvapit. Nicméně sedm let jsem se také věnovala jinému druhu bojového umění zvanému Allkampf-jitsu (takzvaná sebeobrana), kde jsme se učili, jak se bránit v konkrétních situacích.“

Foto: archiv Lucie Veithové