Muž ubodal svou přítelkyni, neznámý pachatel ubil seniora, v hádce zabil otčíma. To jsou zprávy, které se bohužel staly součástí naší společnosti a jen těžko jde těmto tragédiím zabránit. V dalším dílu Den s… jsem nahlédla pod pokličku kriminalistické práce a vyrazila po stopách biologie, která je v tomto oboru velmi důležitým odrazovým můstkem pro usvědčení pachatele.
Vražda je vždy smutnou událostí. Nedotkne se totiž jen jednoho člověka, ale trpí celé rodiny. Najít a usvědčit vraha bývá někdy tvrdým oříškem a právě to je úkol policejního specialisty, experta z oboru biologie, který na místě činu vyhledává, zajišťuje a zkoumá biologické stopy.
Vždy, když mám jít na místo, které je veřejnosti běžně nepřístupné, jsem plná očekávání. A stejné to bylo i v případě návštěvy laboratoře kriminalistické biologie. Myšlenka podívat se na místo, kde se shromažďuje důkazní materiál, mě chytla na výstavě fotografií z míst činů, kterou organizovala policie. I když tam byla spousta zajímavých snímků, u jedné jsem se zastavila na delší dobu. Byly to vražedné nástroje. A jak se říká „líná huba, holé neštěstí“ vrazila jsem svou vizitku do ruky Věře Hlavaté, kriminalistické bioložce, která byla i autorkou této fotky.
Uběhly dva měsíce a já jsem konečně vyrazila na místo, které mě celou dobu tak lákalo. U dveří nás s úsměvem přivítala Věra Hlavatá. Kdo by čekal laboratoř, jakou známe ze všech možných seriálů, byl by trošku zklamaný. První místnost, do které jsme vešli, slouží především jako kancelář. Na zdi visí, pro mě už známá koláž vražedných nástrojů, na stole stojí počítač. Očima stále hledám něco, co by alespoň nasvědčovalo tomu, že těmito místy někdy prošla vražedná zbraň.
Má první otázka rovnou směřovala k tomu, co práce kriminalistického biologa obnáší a jaký je jeho nejdůležitější nástroj. Tím jsou podle paní Hlavaté oči. Jak sama říká, musí vizuálně biologickou stopu (představme si krev, sperma nebo vlas), najít. Ta totiž nemusí být vždy na první pohled viditelná a jednoznačná.
Kriminalisté, policisté ale i hasiči nebo zdravotníci mají jedno společné. Na otázku, co je pro ně při zásahu nejhorší, odpovídají vždy stejně. Jsou to bohužel mrtvé děti a stejně odpovídá i bioložka, která se po dlouhém přemlouvání rozmluvila o svém nejhorším případu. „Pro mě osobně byl nejhorším zážitkem případ, který se stal už hodně dávno. Jednalo se o osmiměsíční miminko, které sexuálně zneužil jeho vlastní otec. Málokdy vidíme rozsudky, ale šok pro mě byl, když jsem se dozvěděla, že ho soud uznal nevinným a to z důvodu, že ve svých třiadvaceti letech je ještě sexuálně nevyzrálý,“ vzpomíná.
Po tomto vyprávění nenacházím slova a jediné co ze mě vypadne je, že někteří lidé jsou opravdu zvrácení a nad tím, co jsou schopni udělat, zůstává rozum stát. Neméně závažné jsou ale i případy, kdy se lidé nechávají inspirovat kriminálkami v televizi. I s tím se Věra Hlavatá setkala a opět šlo v tomto případě o sexuální zneužití. „Byl to případ, kdy tři kluci znásilnili dívku. Po tom skutku přišli domů a dali prát prádlo. Pamatuji si, že když vypovídala matka jednoho z těch kluků, říkala, že se divila, že zapnul pračku. Byl naložený ve vaně a čistil si kartáčkem nehty. Prostě věděl co má dělat. Krev jsem nakonec našla ve švu, když jsem párala rifle jednoho z nich,“ popisuje.
Přišla chvíle na kterou jsem celou dobu čekala „chcete vidět vražednou zbraň?“ S odpovědí jsem dlouho neotálela a během pár vteřin už jsem koukala na ohnutý kuchyňský nůž. Byl čistý, zabalený a nic nenasvědčovalo tomu, že právě s ním někdo někoho zabil. „Lidé mají představu, že na vražedných nástrojích je spousta krve. Žijeme v 21. století. Pachatel se vždy snaží zbraň co nejvíce očistit a zničit tak důkazy. Standard je pro mě pracovat s jednou kapkou krve nebo jedním vlasem,“ říká Hlavatá.
Pokud je například na noži nějaká skvrna, následuje stěr, který se odesílá na genetiku. Tím prozatím práce kriminalistické bioložky končí.
Když koukám na koláž fotek vražedných nástrojů neodpustím si otázku, čím nejčastěji vraždí Jihočeši. Je to nástroj, který máme všichni doma – nůž. Najdou se ale i méně obvyklé jako hasicí přístroj, kastrůlek, klacek nebo zapékací mísa. Tu vrah použil, protože mu selhala jeho zbraň a vzal to první co mu přišlo pod ruku. Oběť tak nezastřelil, ale ubil.
Vražedným nástrojem se může stát i trofej přivezená z cest. „Setkala jsem s vykosťovacím nožem na velryby, který měl 35 centimetrů. Majitel si ho přivezl z cest a měl ho doma jako trofej. Jeho žena ho bohužel proti němu použila,“ popsala bioložka, která ne vždy zkoumá jen malé vražedné nástroje, ale v laboratoři se jí už objevila například i rozebraná kuchyň.
Při procházení dokumentace, ať už z ohledání místa činu nebo ze zajišťování stop z oblečení žasnu, kde všude se důkazy mohou objevit. Zjišťuji, že při této práci musí být člověk opravdu obezřetný, soustředěný, nesmí na nic zapomenout a hlavně důkazní materiál lze najít i například při rozebrání klíčku od auta. Každá chyba hraje roli a nahrává pachateli, který je ze začátku o krok napřed.
Má návštěva je u konce. Než ale opravdu opustím laboratoř mám poslední přání a to podívat se jak vypadá krev pod mikroskopem. I když se tohle prý s krví nedělá, Věra Hlavatá mi mé přání plní, píchá mě do prstu a krev „odebírá“ na podložní sklíčko, které dává pod mikroskop. Při loučení si ještě pro představu mohu potěžkat kufřík, se kterým vyjíždí do terénu. Říkám si, že v televizních kriminálkách musí být prázdný, jinak si totiž nedokáži vysvětlit, jak s ním zvládají běhat ženy, které navíc mají podpatky.
Foto
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Děkuji za Váš komentář. I pro mě to bylo velmi zajímavé a dá se říci, že i poučné. Máte pravdu, že ti mnohdy neviditelni jsou často velcí machři. V tomto případě to rozhodně platí.
Díky za možnost nahlédnout do práce policejní specialistky. I když s policisty často spolupracuji, uvědomuji si, že ti mnohdy neviditelni, (pro veřejnost) jsou často velcí machři.
