Zaostřeno na vltavské dominanty: Lipenská přehrada

Vodní elektrárna Lipno I byla vybudována v letech 1952 až 1958, do provozu byla uvedena v roce 1959, disponuje dvěma soustrojími Francisových turbín o jednotkovém výkonu 60 megawatt. A právě generální a historicky nejrozsáhlejší rekonstrukce technologických zařízení elektrárny je důvodem, proč se Budějcká Drbna v doprovodu Daniela Barcala, hrázného a správce areálu přehrady, vydává pod Lipno, do podzemí.

Ano, skutečně do podzemí. Elektrárna je umístěna 160 metrů pod povrchem země, v kaverně, která byla vylámána ze žulové skály a dosahuje úctyhodných rozměrů 60 x 22 metrů šířky a délky a 38 metrů výšky. Podle pověsti by se do ní vešel celý pražský chrám svatého Víta - nebo také fotbalové hřiště.

Cesta do nitra hydrocentrály začíná zcela nenápadně - vstupem do výtahu. Kabina připomíná výtahy, na jaké jsme zvyklí, ovšem její pohyb směrem dolů už tak obvyklý není. Vede 210 metrů dlouhou šikmou štolou a okénka ve stěnách výtahu nabízí možnost šikmé klesání nebo stoupání výtahu sledovat.

Výtah dosedá, jsme na místě. Znát teoreticky rozměry podzemní elektrárny je věc jedna - a vstoupit do nich v realitě je věc druhá. Překvapivá rozloha klimatizovaných prostor, kterým dominuje obří ´cívka´ rotoru turbíny. A také velký barevný transparent na zdi.

„Transparent v padesátých letech visel v hale budějckého nádraží,“ říká Daniel Barcal. „Je sice poplatný své době, ale v zásadě znázorňuje schéma elektrárny celkem přesně. Voda ke každé ze dvou turbín přitéká v objemu 46 kubíků za sekundu, na lopatky oběžného kola turbíny padá dvěma rourami o délce 160 metrů a o průměru 4,5 metru u vtoku a 2,5 metru u kulového uzávěru turbíny. Ta přes hřídel otáčí rotorem generátoru, který vyrábí elektrickou energii o napětí 15 kV a výkonu 60 MW. Na transparentu je i tunel, kterými odtéká odpadní voda z turbíny. Elektrická energie z generátorů se vyvádí tunelem pomocí kabelů do nadzemních transformátorů a rozvodny, odkud je dále dodávána do sítě. Jak říkám, je to namalované hodně zjednodušeně, ale pro laické pochopení určitě dostatečně,“ usmívá se Daniel Barcal.

A následující prohlídka elektrárny jeho slova potvrzuje. „Rekonstrukce je společným projektem provozovatele elektrárny, skupiny ČEZ a státního podniku Povodí Vltavy - zjednodušeně řečeno, jak při rekonstrukci, tak při provozu ČEZ zajišťuje vše, co souvisí s výrobou elektřiny a Povodí Vltavy. Vše, co souvisí s vodou. Rekonstrukce začala v listopadu 2012 a je naplánována na rok, tedy do listopadu 2013,“ přibližuje průběh rekonstrukce Daniel Barcal.

„Rozpočet rekonstrukce je 200 milionů korun a představuje především kompletní výměnu turbíny a její regulace, přetěsnění potrubních systémů a opravu vtokové části - tedy výměnu kulového rychlouzávěru, vodicích kolejnic a česlic. Asi nejnáročnější fází bylo vytažení rotoru, který váží 230 tun. Ten zůstal tady v elektrárně a byl kompletně opraven, stotunový stator generátoru byl naopak odvezen do šrotu a nahrazen novým,“ dodává hrázný.

Daniel Barcal upřesňuje, že stator musel být rozdělen na dvě padesátitunové části - k dopravě technologií slouží v elektrárně nákladní výtah, jehož nosnost je ´jen´ 80 tun. Manipulace s obřími částmi zařízení byla samozřejmě zajištěna i pomocí jeřábů a dalších zařízení.

Z hlavní, největší haly elektrárny, se spletí chodeb vydáváme do komory zmíněného kulového rychlouzávěru. Jeho účel je jasný - v případě nebezpečí rychle, během 30 sekund, uzavřít přítok vody k turbíně. Rychlouzávěr byl kompletně vyměněn a bezpečnost je zajištěna i dalším zařízením.

„Voda má samozřejmě obrovskou sílu a v krajních situacích se musí počítat i s tím, že by mohlo dojít k poškození přívodního potrubí, voda by začala vnikat do strojovny, právě v této části. V takovém případě by byla okamžitě uzavřena tato vrata,“ ukazuje Daniel Barcal na mohutný blok ocelových vrat. „Vrata jsou za normálních podmínek otevřena, pokud by hrozilo nebezpečí zatopení, hermeticky se uzavřou a zabrání tak vniknutí vody do dalších částí elektrárny.“

Z komory rychlouzávěrů zamíříme k soustrojí obou turbín - nové i staré. Pohled na obě nabízí zajímavé srovnání a také představu o náročnosti rekonstrukčního procesu. Daniel Barcal upozorňuje na množství betonu, které bylo při demontáži původního soustrojí odstraněno a také odvozeno - v podmínkách podzemního prostoru zcela prozaicky zednickými kolečky.

V zajímavém kontrastu se složitou technologií soustrojí jsou jednoduché tmavé oblouky, které se klenou v protější zdi. Odpadní tunely o šířce devět metrů a výšce osm metrů, kterými odtéká voda z turbín, se po necelých 100 metrech spojí v jeden tunel, dlouhý 3,5 kilometru a ústící do vyrovnávací nádrže elektrárny Lipno II u Vyššího Brodu.

Podzemní návštěva je u konce, čeká nás cesta vzhůru, samozřejmě opět výtahem, i když je možná i jiná alternativa výstupu na povrch - po 675 schodech.

Opouštíme podzemí a vydáváme se... znovu do podzemí. Přesněji, do ´podhrází´, do nitra lipenské přehradní hráze, která je 296 metrů dlouhá, v koruně 10 metrů široká a 25 metrů vysoká.

Stejně jako v elektrárně, i tady si můžeme udělat představu o ´skryté´ podobě a funkcích hráze z barevného namalovaného schématu, i když podstatně modernějšího. Informační desky ovšem nemohou nahradit zasvěcený výklad Daniela Barcala, který nás postupně, při procházení chodbami a prostory, upozorňuje na prvky, kterými je monitorován tlak vody, regulován průtok a také je jištěna bezpečnost hráze.

„I tady provádíme průběžnou modernizaci zařízení,“ komentuje prohlídku Barcal a upozorňuje na nově instalované ovládání regulace průtoku, které je v podlaze hráze uloženo pod pevnou skleněnou deskou. O několik desítek metrů dál je další inovace - systém, který slouží k signalizaci sebemenší odchylky v statice hráze. Z laického pohledu je to vlastně jen kyvadlo, na jehož konci je závaží. K vidění je i kyvadlo původní, s patinou času a závažím nesrovnatelně menším.

Patinu nejen času, ale i vlhkosti a vody mají také schody, které vlastně nikam nevedou, jen svým sklonem kopírují profil hráze. Schody prostě končí u zdi, která by na první pohled vypadala celkem obyčejně, kdyby za ní nebyla síla 309 milionů kubíků vody v umělém jezeře, jehož plocha je 4 870 hektarů.

O rozloze, ale také jedinečné kráse přehrady, si můžeme udělat představu o chvíli později, kdy se na ´služebním´ člunu vydáváme na lipenskou hladinu. Lipno nabízí pestrý kaleidoskop pohledů - od zalesněných, strmých břehů přes barevně výrazné lokality kempů až k dominantám krajiny - Stezky korunami stromů u Lipna nad Vltavou nebo věže kostela ve Frymburku.

Míjíme také oblíbenou lipenskou atrakci - Králičí ostrov, na kterém skutečně žijí králíci, které tam turisté jezdí krmit. Zvlněná hladina odráží barvy plachetnic i vyhlídkových lodí, mezi stromy na břehu se objevují štíty chat. A také se zcela nečekaně objeví Jezerní panna - socha půvabné dívky se shlíží ve vodní hladině díky sázce, kterou před několika lety uzavřel senátor Tomáš Jirsa se starostou obce Lipno nad Vltavou Zdeňkem Zídkem.

A na konci příběhu je právě lipenská Jezerní panna, která se těší velkému zájmu všech, kteří na Lipno přijedou. A patří k němu stejně jako fascinující prostředí elektrárny a impozantní síla hráze...