Je večer, stmívá se a po břehu ztichlých suchovrbenských rybníků se pohybují tři dospělé postavy a několik dětí. V rukou mají baterky a prohlížejí kmeny mohutných dubů. Hledají krále evropských brouků, hledají královský majestát hmyzí říše, hledají roháče obecného. Je to výjimečný tvor. Je ztělesněním síly, mohutnosti, důstojnosti. Žádný jiný ze 7000 druhů brouků, kteří žijí na území České republiky, mu nemůže konkurovat. Je jiný, je to prostě král. Opusťme ale nyní „hledače“ a nahlédněme krátce do života jeho výsosti.

„V noci z 5. na 6. května roku 1845 vloupali se neznámí zlosynové pobočním oknem na jižní straně do farního kostela v Černici u Zlaté Koruny. Zde vypáčili dvířka svatostánku, vysypali z ciboria Sv. Hostie na oltář a ulomivše nohu ciboria, nechali ji ležeti na oltáři. Potom vzali ciborium s víkem, monstranci se Sv. Hostií a bílé plátno a toutéž cestou beze stopy zmizeli.“ Tolik se můžeme dočíst z farní kroniky v Boršově.

Současně s novým vlakovým nádražím byla na konci roku 1908 zařízena v přízemí hlavní budovy nádražní restaurace. Na pohlednici s poštovním razítkem roku 1913 se tato secesní restaurace představuje. Podle dobových místních listů to byla největší a nejelegantnější restaurační místnost ve městě. Míra elegantnosti se dost dobře změřit nedá, velikost ano, ale nejsou se údaje, jak velké byly ve městě jiné restaurace.

Telefonoval mi Milan Binder a už podle nadšeného hlasu jsem poznal, že se mu povedl nějaký zajímavý budějovický úlovek. Nemýlil jsem se. Vytáhl na mne Králíka, Františka Králíka, bývalého významného budějovického velkouzenáře a majitele nemovitostí. Jeden z jeho domů stál na náměstí a je znám pod názvem U Tří kohoutů. Pořád vám to nic neříká? Je to ten větší z domů, který tvoří Hotel Zvon. Pokud zvednete oči k jeho střeše, ještě dnes tam uvidíte reliéfy tří kohoutů. Dříve ale v tomto domě sídlila hospoda, která konkurovala vedlejšímu hostinci U Zvonu. František Králík si nechal postavit i dům v Žižkově ulici, kde měl malý krámek. Ve dvoře, kde jsou nyní prostory Vysoké školy evropských a regionálních studií, byla „bourárna masa“ a výrobna. Protože byl ale velkouzenář, tak své výrobky rozvážel do řeznictví po celém městě. Podívejte se na fotografie rodiny Králíků, které získal Milan Binder. Dýchne na vás doba uzenářsky minulá.

Do konce května mohou lidé podávat návrhy na udělení Ceny města České Budějovice. Ocenění za výrazný a mimořádný počin, který se stal v roce 2017, je spojeno mimo jiné s finanční odměnou a získat je může jednotlivec i kolektiv. 

Tak jsme se dočkali – Strakonická silnice a ulice Milady Horákové se konečně propojí. Že to ale trvalo! V pátek 18. května o půlnoci začne zkušební provoz sedm set metrů dlouhé silnice, která spojí dvě největší sídliště v našem městě. Více než sto milionů korun je proinvestováno, zbývají poslední úpravy a za pár dní bude slavnostní stříhání pásky.

Nevím, čím si to žáci základních škol na sídlišti Máj zasloužili, ale oni jediní mají šanci na přežití v případě atomového výbuchu nad naším městem. Májské školy I a II totiž sdílejí nejen jídelnu, ale i kryt civilní ochrany. Obě školy byly dokončeny ke konci 90. let minulého století. V podobném stylu byly postaveny i jiné základní školy, například ZŠ Kubatova, ZŠ Bezdrevská nebo ZŠ Vl. Rady v Rožnově, ale žádná z nich nemá prostory k přečkání nejkritičtější doby po výbuchu. Jak tedy kryt pro více než 1200 lidí vypadá?

Původně jsme chtěli v dnešním díle představit největší protiatomový kryt ve městě, který se nachází pod Základní školou Máj II. Protože se ale jedná o tajné/netajné informace, musíme vyčkat, zda dostaneme oficiální povolení kryt navštívit, a co víc, i v něm fotografovat. Protože povolení nedorazilo včas, zaměříme se v dnešním díle na jinou zajímavost – na ptáky.

Je Velký pátek, blíží se patnáctá hodina, čas, kdy podle evangelií Ježíš Kristus na kříži zemřel a já sedím ve ztichlé škole a připravuji tento text. Velký pátek je den, který bychom měli věnovat rozjímání, přemýšlení a také dodržování přísného půstu. Protože dnešek je ze své povahy smutný, rozhodli jsme se s Milanem, že se zaměříme na dvě českobudějovické osobnosti, které již nejsou mezi námi. První osobností je páter Karel Loško, o kterém jsem poprvé slyšel teprve před několika málo dny a druhou je Růžena Švecová, která nedávno zemřela a kterou jste možná mnozí znali.

V minulém díle jsme navštívili podzemní tunel, který prochází pod vlakovým nádražím a pokračuje dále pod Lannovou třídou k Mlýnské stoce, kde končí. Tentokrát jsme zamířili opačným směrem než v minulém díle, to znamená směrem vzhůru.