Letí to letí - v našem úplně prvním povídání ze 4. července 2016 jsme na nafukovacím člunu projížděli tunelem pod Senovážným náměstím po vodách Mlýnské stoky. Teď jsme o něco starší, asi zkušenější, tvoříme 44. díl našeho seriálu a opět se vydáváme do českobudějovických hlubin.

Milí přátelé, na začátek se musím omluvit, protože v prvním dílu našeho povídání o Armaďáku jsem psal, že zmizely ze střechy Slavie nevzhledné komíny. No, ony nezmizely všechny, jen některé a ty zbývající byly sníženy, takže nyní nepůsobí tak rušivě jako dříve.

Jako bych to před sebou viděl – bohatí Němci se v polovině 19. století sešli na nóbl večeři ve vyhlášené hotelové restauraci Silberne Glocke a tam se dozvěděli, že chudší Češi si staví Besedu – „Co? Oni budou mít českou Besedu? Tak to my musíme mít Německý dům - a větší a vyšší a zdobnější“. Je to možná literární nadsázka, ale možná nejsem daleko od pravdy, jak vznikl nápad postavit německé kulturní centrum.

Představte si, otevíráte schránku a vykoukne na vás dopis. Ne ten oficiální, ale hezká obálka s ručně psanou adresou. Zaradujete se a jste zvědavý, kdo vám píše a co se v obálce schovává. Pokud ještě při rozbalování objevíte jednu nebo dvě milé fotografie, svět zkrásní ještě víc.

Soutka a prampouch, slova, která asi řada z nás nikdy neslyšela. A přitom soutky máme v Budějovicích celkem čtyři, a to v samém centru města. Jedna soutka je v Široké ulici, druhá se nachází v České ulici a poslední dvě jsou v Krajinské třídě.

Chtěl bych začít tento vánoční díl nějak poeticky, slavnostně, lyricky. Nejde mi to. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že se mu vytrácí kouzlo Vánoc. Velmi často slýchám větu – to už bude Štědrý den a já nemám vůbec vánoční náladu. Je to asi tím, že my starší se už neumíme tak nadchnout. Naštěstí jsou okolo nás menší, mladší, rozzářenější, kteří to nadšení mají. A mne mrzí, že já ho mám už méně. Snad se to časem spraví.

Minulý týden jsem se zúčastnil slavnostního křtu „kavárny na vodě“, která je trefně pojmenovaná „Vlnna“. Vlnna kotví na slepém rameni, kousek od lávky, která spojuje centrum města s plovárnou. Když jsem popíjel kávu a poslouchal projevy jednotlivých „kmotrů kavárny“ – jedním z nich byl i Milan Binder – znovu jsem si uvědomil, jak málo stačilo a přišli bychom o slepé rameno, o nejkrásnější, nejromantičtější část Budějovic.

Milí přátelé, většinou se v našem seriálu zaměřujeme na zajímavosti našeho města. Jenže město, to jsou zejména lidé, kteří v něm žijí - a k lidskému životu patří bezpochyby narození, ale i svatby.

Koldům, někdy říkáme nesprávně Koldom, je jeden z prvních panelových domů v Českých Budějovicích. Stohy papíru, diplomové práce, řada novinových článků už byly o tomto domě napsány. Když Milan Binder přišel s nápadem napsat o Koldomu, nechtělo se mi do toho. Nakonec jsme ale našli něco, o čem asi ještě nikdo nepsal.

Vždycky je smutné, pokud se rozdělí něco, co k sobě patří. Může se jednat o lidi, kteří chtějí být spolu a nemohou, nebo o věci, které k sobě historicky náleží a byly od sebe odděleny. I v Budějovicích máme jednu zapomenutou památku, která byla násilně rozdělena na dvě části.