Ke každému čtvrtku už neodmyslitelně patří Drbna historička. A jinak tomu není ani dnes. Historik Jan Schinko se v dalším pokračování tohoto oblíbeného seriálu zaměřil na budějcké školství.
Školní docházka za c. k. by se mohla nazvat dobou břidlicovou. Žáci prvních tříd nosili do školy břidlicové tabulky v dřevěném rámu s dírkou na provázek. Příslušenstvím byla houbička a hadr na utírání. Psalo se kamínkem. Do sešitu inkoustem, který namíchal školník, nejčastěji to byl fialový inkoust. Psací písmo se stínovalo, na což byl zvláštní předmět – krasopis. To by se mohlo zase zavést. Na obecné škole se vyučovaly také ženské ruční práce. Každá žákyně se musela naučit plést punčochy, háčkovat, vyšívat a ušít alespoň košili. Z toho se dá odvodit, že každá žákyně obecní školy za c. k. uměl ušít košili.
Podstatné pro rodiče bylo mají-li dát potomka do české nebo německé školy. Zdálo by se, že Češi do české a Němci do německé školy, ale německé školy lákaly děti na hodnotné svačiny a obědy zdarma. František Rada, sám učitel, připomíná, že německé školy měly lepší vybavení a uvádí, že jedna česká třída měl místnost nad konírnou v Kněžské ulici, kam se lezlo po dřevěných visutých schodech. Tak se stávalo, že hodně českých dětí chodilo do německých škol, ale žádné německé děti nechodily do českých škol. Školní rok za c. k. začínal 15. září a končil 15. července. Obrat nastal ve školním roce 1919/1920, kdy v nové Československé republice zely německé školy prázdnotou (ve 30. let 20. století se zase naplnily).
Podobná situace byla na středních školách. Nastupující učitelé (suplenti) nedostávali včas výplatu. Když už to přesáhlo únosnou mez, telegrafoval ředitel gymnázia Bozděch zemské školní radě: „Suplenti snědli uhlí a dříví.“ Nahoře tomu rozuměli a peníze obratem poslali. Pozdější ředitel učitelského ústavu Josef Zikmund vzpomínal na dobu, kdy on sám byl novým učitelem. To občas ředitel gymnázia Červenka v 10 hodin dopoledne řekl ve sborovně: „Pánové, sveďte mě, řekněte, abych šel do vinárny.“ Vždy se našel někdo, kdo přání tomu vyhověl, nejčastěji právě Josef Zikmund. S úsměvem se dodávalo, že ředitele ve škole zastoupí školník.
I přes dobu břidlicovou či dřevěnou za c. k. vycházeli z budějovických škol absolventi, kteří se podíleli na rozmachu Československa po roce 1918. A to i přesto, že nebylo asi žáka nebo studenta, který by nebyl alespoň jednou přetažen rákoskou. Anebo právě proto. Někteří učitelé měli ovšem hloupé zvyky, kupříkladu tahali za uši. Na středních školách se za uši už netahalo, profesoři studentům vykali. V případě, že profesor častoval studenta termínem ze zoologie, tykal. Ředitel Barda: „Ty, i když budeš generálem, volem v řečtině zůstaneš.“ Mohl to však být student Sláma ze Široké ulice, který se později podílel na stavbě odvážných silničních mostů.
Studenti měli zákaz navštěvování hostinců. Jen dva nejvyšší ročníky měly povoleno navštěvovat dva vybrané hostince, jenže tam nechodili, protože v nich sedávali profesoři. Studenti proto chodili do vyzkoušených hospod, o kterých věděli, že tam žádný profesor sedět nebude. To byl třeba hostinec Na posledním groši v Pekárenské ulici poblíž české reálky a gymnázia, hostinec U Bucků (původně U Afriky) v Nové ulici, kde vládla hostinská Jenovéfa Bucková (odtud budějovické rčení „U Bucků zhasli“) a zvláště hospoda U české chalupy v České ulici.
Ve skutečnosti studenti nehýřili, na opíjení neměli peníze, ani nevyvolávali rvačky jako vojáci. Podle vzpomínek pamětníků si dali jedno nebo dvě piva a několik slaných rohlíků. Za c. k. se v hospodách muzicírovalo, hrálo divadlo, diskutovalo se, zakládali se sportovní kluby, také se nadávalo na politiku v případě, že nebyl přítomen „tajnej“. Byl-li, šlo se jinam.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
