Liudmyla Yankovska: Asi jsem měla štěstí. Cítím se tady skvěle

Jak jste se dostala k medicíně?
Mám dědečka, který je chirurg. Teta je zase dětská lékařka, takže to máme v rodině. Blížila jsem se k tomu od dětství a byla jsem připravena, že se jí budu věnovat. Dostávala jsem od nich cenné rady. (úsměv)

Proč jste se rozhodla pro Českou republiku?
Jak jsem studovala, tak asi ve třetím ročníku u nás byli lidé z České republiky, kteří nabírali doktory a vysvětlovali nám, jaké to tady je. Nabízeli nám docela hezké podmínky. Pak jsem na to ale zapomněla a čas plynul dál. Až jsem tu byla v roce 2013 za svou kamarádkou na návštěvě a tahle země se mi náramně zalíbila. Proto jsem si udělala nostrifikaci a rozhodla jsem se, že to tady zkusím.

Co vás přesvědčilo?
Zaprvé teď nemáme moc dobré podmínky u nás doma. Na Ukrajině se prostě děje to, co se děje. Ta skutečnost je bohužel smutná a pravdivá. Proto jsem se rozhodla, že pro sebe budu hledat lepší podmínky. Slyšela jsem, že v České republice je medicína dobrá, částečně jsem se potkávala s českými lékaři i na kongresech. A to bylo neskutečné, co oni vyprávěli. Věděla jsem, že medicína je zde nejlepší v Evropské unii, protože třeba ukazatele perinatologické péče jsou nejlepší v Evropě. Tak jsem chtěla na vlastní oči vidět, jak se to tady dělá.

Mluvila jste o odchodu do České republiky se svými blízkými?
Určitě jsem to konzultovala s rodinou. Trochu mě zrazovala. (smích) Je to docela daleko, ale rozhodně s tím souhlasí. Já chápu, že teď bydlím tisíc kilometrů od domova, takže pro rodiče je to asi opravdu těžké. Chybí mi. Občas se mi po nich stýská.

Jak těžké pro vás byly začátky?
Český národ je skvělý. Lidé jsou vstřícní a žádné problémy jsem neměla. Česká republika je nádherná země. Personál Dětského oddělení Nemocnice Strakonice je vynikající. Primář Martin Gregora je velmi vstřícný. Ve stejnou dobu nás nastoupilo pět mladých lékařek, takže kolegyně mám také fajn. Pomáhaly mi a všechno bylo bez problémů.

Zdá se to být jako procházka růžovým sadem...
Snad jedinou komplikací byla aprobační zkouška, která je docela těžká, protože vás najednou zkouší ze čtyř oborů. Je náročné se na ni připravit. Teď jsme napsali dopis prezidentovi České lékařské komory a poprosili ho, aby nám to rozdělil. Aspoň abychom měli více času na přípravu. Já už to sice mám za sebou, ale znám spoustu lékařů, kterým se tato země líbí, jsou tady pro ně nádherné a finanční podmínky a chtěli by tady zůstat. Jenže ta zkouška neumožňuje kvalitní zařazení do oboru, pokud ji nemáme.

Pediatrem jste chtěla být od začátku?
Věděla jsem to dopředu. Mám vřelejší vztah k dětem a práce s nimi mě baví.

Občas se stane, že rodiče negativně reagují na lékaře cizince. Stalo se vám to?
Nesetkala jsem se s takovým případem. Ale slyšela jsem o tom. Mám asi štěstí, že se mi to nestalo. (úsměv) Naopak tady mám pár dětí, se kterými se zdravím a víme o sobě spoustu věcí.

Jaká byla vlastně vůbec cesta do Nemocnice Strakonice?
Přihlásila jsem se na inzerát. Jak jsem udělala první část aprobační zkoušky, tak jsem měla dva dny. Hledala jsem na různých stránkách nemocnic, kde mají volné místo na dětských odděleních, kam jsem vyloženě chtěla. Zavolala jsem zdejšímu primáři a domluvili jsme se. Asi jsem měla opravdu štěstí. Lidé jsou tady skvělí, podmínky jsou vynikající, stejně jako mezioborová spolupráce. Mám s čím srovnávat, vím, jak to chodí u nás. Bohužel je ta situace na Ukrajině smutná.

A kdyby se situace ve vaší rodné zemi uklidnila, vrátila byste se?
Nechtěla bych se vracet. Moc se mi tady líbí. Hodně rychle si zvykám na jiné lidi a nechám si je přirůst k srdci. Cítím se tady skvěle. Vidím se ve strakonické nemocnici třeba i za deset let. (úsměv)