Dne 15. března 1939 bylo v Českých Budějovicích nevlídné počasí (dnešním hovorovým slovníkem hnusně) hned od rána. Jedna babička později hodnotila ten den jadrně: „Byla sibérie, jako když se čerti žení a na zemi sajrajt.“ Ráno přijely německé složky SS, gestapa, policie atd. a hned zabavily policejní archiv.
Armáda přijela, nebo připochodovala na náměstí později, kde ji už vítali předem určení němečtí politici a na chodníkách stáli Budějčáci, z nichž někteří hajlovali. Podle fotografií se nedá určit kdo byl kdo, jen se může odhadnout, že hlavně Němci. Komisařem města byl dopředu vybrán David, který začal hned na radnici chutě úřadovat.
Pro většinu obyvatel města to byl otřes. Někdo o okupaci ale věděl. V Německém domě (dnes DK Slávie) okupaci připravovala skupina Němců, které občas navštívil a podpořil Eichmann, když jezdil do Mladého za snoubenkou. David už se na purkmistra chystal od 1. ledna 1939, když poslal Hitlerovi blahopřání a ujišťoval ho, že zdejší Němci mu budou věrní. Dne 30. ledna 1939 Němci slavili svůj svátek a instalovali na náměstí hakenkrajce. Poté začali němečtí knihkupci prodávat Hitlerův Mein Kamf. To už byl vyšší stupeň drzosti. Ale pořád většina obyvatel nevěděla, že přijde 15. březen 1939. Také si myslela, že Československo má spojence.
Německých okupantů bylo při vojenských přehlídkách plné náměstí. Jen odhadem, jestliže vnitřní čtverec náměstí má 10 tisíc metrů čtverečních a na jednom stáli minimálně tři Němci, bylo jich na náměstí 30 tisíc. Při čtyřech Němců na metr čtvereční by to bylo 40 tisíc. To spíše, poněvadž se stálo i na vozovce mimo hektar (náměstí má i s chodníky 1,78 ha). Gestapo začalo zatýkat, popravovat a posílat do koncentráků. Tajně se bojovalo, ale často takové skupiny někdo udal. Vlastně vždycky. V Lannovce na rohu Štítného ulice se gestapo usadilo a tam provádělo nelidské výslechy Čechů.
V září 1945 zahájil činnost mimořádný lidový soud a udavači byli souzeni. Zrovna komisař David souzen nebyl, chtěl autem prchnout, ale nepodařilo se mu to. Na sadech, poté co ho lidi poznali, se zastřeli. Je o tom poměrně přesná evidence a místní noviny uveřejňovaly jmenovitě výsledky soudu. Jen na okraj, např. jedna osoba udala pět lidí, jiný člověk sedm lidí. Tedy tolik jim bylo prokázáno. V reálu to bylo ještě horší, zničili celé rodiny.
Za okupace se každou středu poslouchal, pokud to šlo, Jan Masaryk v relaci „Volá Londýn“. Tajně, Němci totiž vyrobili jakési visačky a každý ji musel mít na rádiu. Na ní bylo napsáno, že poslouchat Londýn se zakazuje pod trestem i smrti. Bojovalo se s Němci také vtipem. Němci měli dost peněz, kupovali skoro všechno a posílali to domů. V jedno textilním obchodě chtěli pouze Wolle (česky vlnu). Zachovalo se svědectví, že prodavačka je ujistila. „To víš, že je to Wolle, (ty) vole.“
Proti utrpení lidí, posílání mladých Čechů do Reichu, židů rovnou do koncentráku, přeměnu výroby v továrnách pro německý zbrojní, zabavování českých potravin apod. je už maličkost, že České Budějovice (to už Budweis) trapně jako snad první v Čechách zavedly hned ráno 16. března 1939 jízdu vpravo, kterou už měla dosavadní česká radnice připravenu na květen. Lidi z venkova to ráno nevěděli a přijížděli do města vlevo. Pamětníci vzpomínali, že to Němci řešili pendrekem. Mírumilovné město, které válčilo asi jen když kdysi přepadlo a vyrabovalo Rudolfov, si oddechlo až 8. května 1945.
