Každý den se setkávají se smrtí a při směnách řeší rozhodnutí, která jim nemůže nikdo závidět. Zároveň je ale pohání touha pomáhat nemocným. Budějcká Drbna přináší vzkazy šesti zdravotníků, jenž v Nemocnici České Budějovice zachraňují životy pacientů s covidem-19.
Téměř desátým rokem pracuji na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, jsem člen zdravotnické záchranné služby a přechodně jsem pracoval na urgentním příjmu. Životním posláním je pečovat o pacienty v těžkém a kritickém stavu. Od počátku pandemie covid-19 se starám o pacienty na intenzivní péči infekčního oddělení, kterým selhávají základní životní funkce pro covidový zápal plic. V současné době převažují neočkovaní a také čím dál mladší pacienti. Dechová nedostatečnost, která provází tuto nemoc, často vyžaduje ventilační podporu a různý stupeň tlumení pocitu dušnosti. Jako tým se snažíme pro pacienta udělat vše, aby měl co nejlepší šanci přežít, ale zároveň, aby neumíral s pocitem „dušení se“.
Přesto umírá denně i několik pacientů a místo nich další pacienti okamžitě obsadí intenzivní lůžko. Takhle to jde pořád dokola. Denně na intenzivní péči řešíme, kterého pacienta předat na ARO, kde může být uveden do umělého spánku, zaintubován a připojen na ventilátor, zároveň je možnost napojení na mimotělní oběh (ECMO), aby získal čas na zlepšení funkce plic. Úmrtnost takto ventilovaných pacientů je extrémně vysoká a zdaleka ne každý pacient má z resuscitační péče prospěch.
Hledáme tak s kolegy z anesteziologicko-resuscitačního oddělení shodu, který pacient bude mít větší prospěch z neinvazivní ventilační podpory na intenzivní péči infekčního oddělení a který má šanci, že přežije umělou plicní ventilaci. Jsou to nesmírně těžká rozhodnutí, která bezprostředně ovlivňují osud pacienta. Na takové množství úmrtí, s kterými se nyní setkáváme, se nedá zvyknout, to s námi zůstane po celý život.
Pracuji na Infekčním oddělení osmým rokem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu skoro každý týden zaškolovat nové kolegyně, které nám přicházejí průběžně vypomáhat na několik našich oddělení. Málokdo si umí představit, jak náročná je pro celý tým práce kolem covidových pacientů a to fyzicky i psychicky. Přestože doba pandemie je náročnou a zátěžovou situací, tak přinesla i mnoho dobrého. Přispěla k utužení pracovního kolektivu, seznámení s kolegyněmi z jiných oddělení, které nám pomáhají. Naučila jsem se také spoustu nového při péči o covidové pacienty. Přeji všem hodně zdraví a krásné svátky v této nelehké době.
Navzdory optimistickým očekáváním z léta udeřila současná covidová vlna opět plnou silou a kromě samotných nakažených pociťují její dopad především zdravotníci.
Nárůst počtu hospitalizovaných pacientů si opět vynutil zapojení lékařů nejrůznějších odborností do péče o covidové pacienty. A tak jsem byl přinucen narychlo se seznámit s infektologickou a pneumologickou problematikou i já. Provoz ortopedických operačních sálů byl prakticky zastaven, já jsem poprvé po 14 letech v oboru opustil své dospělé i dětské pacienty v ambulanci a začal jsem pečovat o pacienty se zápalem plic, s čímž jsem až dosud neměl žádné zkušenosti. Nastoupil jsem do rychle rozjetého vlaku a pokouším se co nejrychleji vstřebat všechny zásady péče o covidové pacienty, abych mohl být na svém novém dočasném pracovišti co nejužitečnější. Svým novým kolegům a především pacientům, jimž zápal plic léčí nyní i ortoped.
A až počet nakažených a hospitalizovaných s covidem poklesne a život se ve společnosti začne vracet k normálu, na mě a mé kolegy budou čekat desítky odložených operací a přeplněné ambulance. Jen na ortopedickém oddělení a jen za současné vlny jsme byli nuceni odložit zhruba 110 operací (údaj k 10.12., pozn. redakce), mnohdy pacientů, kteří na svůj operační výkon čekali řadu měsíců.
Nejsem zastáncem přehnaně zdravého životního stylu, ale mrzí mě, že se lidé za celé téměř dva roky covidové epidemie nepoučili a nezměnili svůj způsob života. Ač se všude píše a je obecně známo, že lidé s velkou nadváhou a s tím souvisejícími civilizačními chorobami mají výrazně vyšší pravděpodobnost horšího průběhu onemocnění covidem s nutností léčby na JIP a ARO odděleních, jen málokdo se snaží se svou nadváhou něco udělat. Lidé se stále přejídají a nehýbou se, přitom by stačila chůze, nemuseli by se zrovna týrat v posilovnách….
Pracuji řadu let jako dětská sestra na dětském oddělení. V polovině listopadu letošního roku jsem byla požádána, abych vypomohla kolegyním na Infekčním oddělení. Výzvu jsem přijala, i když ve mně byla malá dušička a obava, jestli práci zvládnu. Kolegyně na oddělení mne přijaly velice hezky a přátelsky. Jsem jim vděčna za trpělivost při zaučování v jejich pracovním režimu. Práce s pacienty na covidovém pracovišti je velmi náročná a odborná. Proto mne vždy zahřeje u srdíčka, když vidím pacienta, který se cítí lépe a od nás odchází domů. Bohužel jsou i případy, kdy i přes veškerou naši snahu se pacient už domů nikdy nedostane. Doufám, že se jednou opravdu nad covidem zvítězí a svět se vrátí do starých kolejí. S přáním klidných Vánoc a buďte na sebe opatrní.
Pracuji na infekčním oddělení jako směnová sestra a moje práce mě velice baví. Líbí se mi, jak je pestrá. Člověk se neustále učí novým věcem a každý den je jiný. S příchodem covidu přišla ale pracovní rutina a hlavně smrt. Nikdy u nás neumíralo tolik pacientů jako nyní, což je hodně psychicky náročné. Víte, že děláte vše, co můžete, ale mnohdy covid vítězí.
Když jsme s koncem května uzavírali dočasnou covidovou jednotku, kam jsem byla poslána jako dočasná staniční sestra, doufala jsem, že to bude návrat k normálu. Bohužel jen na chvíli. Od listopadu nás otevřeli znova, protože kapacita infekčního oddělení přestala stačit. Já věděla, že mi zase začne každodenní dojíždění a vstávání ve 3:45. Co jsem ale nevěděla bylo, že na tom budou pacienti ještě hůř než v jarní vlně. Zdá se, že covid zesílil a průběh nemoci je ještě horší.
Na novém oddělení jsou se mnou dvě kmenové infekční sestry, které mi pomohly s rozjedem chodu oddělení a za to jim děkuji. Ale velké díky patří hlavně půjčeným sestřičkám a sanitárkám z různých oddělení. Ty se s péčí o covidové pacienty setkaly až u nás. Vrhly se do práce po hlavě a vše se rychle naučily. Pro ně to musí být nejvíce náročné a já jim všem moc děkuji.
Jako staniční sestra mám na starost chod a provoz této stanice, aby vše fungovalo tak, jak má. Je to velká zodpovědnost, kterou jsem si jako směnová sestra do úplné míry nedovedla představit. Hlavně to, že pro mě práce nekončí odchodem z nemocnice, ale často pracuji ještě doma. Naštěstí mám chápajícího manžela, který mou práci bere jako součást mě a ví, že když přijedu z práce domů, potřebuji chvilku samoty, ticha a relaxace.
Vždy jsem šťastná, když můžeme snižovat pacientovi kyslík, protože se mu lepší naměřené hodnoty dýchání, ale strašný je pocit, když je to opačně. Pak k mé práci bohužel patří předání věcí po zemřelém. Rodina přijde a já vidím ty oči zalité slzami a roztřesené ruce, které si ode mne přebírají tašku. Soucítím s nimi. Věci jim ale předávám s vědomím toho, že kdyby byl dotyčný očkovaný, ten průběh mohl být úplně jiný. Všem, co se nechali nebo nechají naočkovat, bych chtěla z celého srdce poděkovat. Nebýt těchto lidí, nemocnice by už nápor pacientů dávno nezvládaly. A je velká škoda, že ti, kteří očkování odmítají, se nemohou přijít podívat k nám na oddělení. Jsem přesvědčená, že by svůj názor změnili.
Závěrem chci všem lidem popřát hodně pevné zdraví, krásné Vánoce a hlavně, ať se zase za rok sejdou se všemi svými milovanými u Štědrovečerního stolu.
Foto archiv Nemocnice České Budějovice
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
