Podnikat jsem začal, abych získal svobodu. Začátky byly ale hrozně amatérské, říká Pavel Baloun z Banes

Jak vzpomínáte na začátky podnikání?
Vždycky říkám, že to byla taková sranda. Začátky byly hrozně amatérské, naivní a dětinské. Začínali jsme tady v jedné vesnici na statku. To prostředí ve mně evokovalo hroznou pohodu a klid. A podle toho to vypadalo. Když bylo hezky a nebylo co dělat, tak jsme se šli prostě v deset dopoledne koupat na pískovnu anebo sednout na kemp. Proč bychom nešli, když jsme teď sami svými pány, že jo. (smích)

Víte, časem na ty špatné věci, chyby a hlouposti zapomenete. Já jsem je zapomněl, a že jich bylo. Teď zpětně si vybavím jen ty veselé příhody. Ale je třeba si přiznat, že začátky neměly s podnikáním nic společného.

A proč jste vůbec s podnikáním začal? Nebyl to trochu risk?
Ve svých 30 letech jsem pracoval tady v Ladovce (Lada Soběslav pozn. red.) v docela vysoké funkci. Měl jsem hodně podřízených, ale pořád jsem cítil, že jsem nějak omezený svými nadřízenými. A v té době se mi, stejně jako každému jinému třicátníkovi, zdálo, že jsem chytřejší než ředitelé. Snažil jsem se je přesvědčit, jak by se měla firma dál vyvíjet, ale oni mě moc neposlouchali. A tak jsem si prostě řekl, že si to zavedu podle sebe.

To byla samozřejmě trochu naivní představa. Myslel jsem si, že mi hned půjčí peníze nějaké banky, protože jsem přeci mladý a perspektivní.  No… jediný, kdo mi tenkrát půjčil, byla moje mamka. Měla mě ráda a myslím, že ani nevěřila, že jí peníze někdy splatím. (smích)

„Jsem přesvědčený o tom, že mám se svými zaměstnanci nadstandardní vztahy“

Musím se zeptat na vaše zaměstnance. Slyšela jsem totiž, že jich není zrovna moc, kteří by si na Vás, jako zaměstnavatele, stěžovali...
Ono je to jednoduché, já mám ty lidi rád. Ale opravdu. Mám tady nějakých 160 zaměstnanců, a tak s devadesáti procenty si umím představit jet na dovolenou, jít do hospody nebo na čundr. A ti lidi to ví, řeším s nimi i problémy mimo práci. Razím takové heslo, že zaměstnanci ve firmě jsou prostě moji lidé, a já bych se o ně měl postarat. Pokud mají nějaký problém, tak jim rád pomůžu.

A samozřejmě, aby to neznělo moc sladce, taky se občas dohadujeme, ale základ je najít kompromis. Domluva se totiž vždycky vyplatí. Teda pokud nepřijmete nějakého blbce, ale já dělal pohovor se všemi zaměstnanci, takže se to (snad) moc nestává.

Pavel Baloun se svými zaměstnanci při natáčení vánočního klipu. Zdroj: archiv Pavla Balouna

A jak je to s těmi odměnami? Vy jim prý radši než peníze zaplatíte třeba dovolenou?
Znáte to podle sebe. Vyděláváte 30 tisíc, šéf vám přidá deset tisíc a vy budete pár měsíců náramně spokojená. Ale najednou se zvedne váš standard a za chvíli na tom budete stejně jako předtím. Když ale dostanete něco mimořádně, něco, s čím jste nepočítala, udělá vám to velkou radost a já mám pak radost z vaší radosti.

Plány mi v tomhle směru trochu zkazil coronavirus, protože jsem vášnivý cestovatel a rád lidem ty zájezdy dávám. A dělám to tak, že když se někde líbilo mně, v hotelu, destinaci, tak to samé věnuji zaměstnancům. Pečlivě také vybírám místo, kde naši zaměstnanci mohou strávit letní dovolenou.

Jak to myslíte, strávit letní dovolenou?
Firma vždy na tři měsíce pronajme nějaký penzion nebo hotel a zaměstnanci tam zdarma prožijí letní dny. Vybíráme jen ty nezajímavější lokality a perfektní ubytování a peníze za ubytování hrají jen podružnou roli. Důležité je, aby Banesáci byli spokojeni.

„Thajci jsou skvělí lidé“

Říkal jste, že jste vášnivý cestovatel, kde se vám zatím líbilo nejvíc? Na jakou dovolenou nejradši vzpomínáte?
Líbilo se mi třeba v Peru v Andách, kde jsme se ubytovali u místních, kteří se nás ujali, pozvali nás na večeři, u té nám zazpívali jejich písně, my jim zas ty naše a byl to nezapomenutelný zážitek. Nejvíc jsem si ale zamiloval Thajsko. A to i přesto, že se mi tam stal velmi vážný úraz. Poslední den dovolené jsem si zlomil dva hrudní obratle a ochrnul jsem na nohy. Museli mě operovat, měsíc jsem ležel v nemocnici. A i přesto bych řekl, že jsem odtud poznal celé Thajsko.

Thajci jsou hrozně skvělí lidé. Pořád mě za něco chválili, že jsem hodně spal, že jsem vypil dva litry vody. Za všechno. A nejvíc mě pobavil příběh, když se mě tam doktor ptal, jestli seženu u nás chodítko, které jsem tam užíval po dobu rehabilitace. Přišlo mi úplně paradoxní, že se mě na to vůbec ptá. Mě, Evropana. Tak jsem hned volal ženě do Čech, ať to chodítko sežene. Nakonec se ukázalo, že to není vůbec tak jednoduché, že v Čechách je i koupě chodítka složitý byrokratický proces. A víte jako to dopadlo? To chodítko jsem dostal od toho doktora. Jako dárek. A bylo to vyřízené. Mám ho doma dodnes.

Jak si ještě, kromě cestování, užíváte volný čas? Máte nějaké koníčky?
Mám chalupu, na které žije už od nějakého roku 1670 rod Balounů. Vím to, protože můj švagr mi nechal k padesátinám udělat rodokmen, ze kterého jsme to zjistili. Mám tam spoustu zvířat a starám se o ně. To mi dělá radost.

Kůzlata na jeho statku, kde chová mimojiné také klokany. Zdroj: archiv Pavla Balouna.

No, když řeknete statek a zvířata, tak si asi většina lidí představí krávy, ovce, koně. Ale vy tam chováte mimo jiné i klokany, je to pravda?
Ano, klokany mám. Prvního jsem dostal taky k těm padesátinám. A je to docela vtipný příběh. Jednou jsem jel totiž z práce a poslouchal jsem rádio, kde říkali něco o klokanech. No a doma byly na návštěvě moje švagrové, které se ptaly, co chci k narozeninám. Jenže já, když něco chci, tak si to koupím, tak jsem řekl ze srandy toho klokana. Nakonec jsem ho opravdu dostal a teď jich mám několik.

Zaujal mě ten rodokmen. Co jste v něm kromě rodové chalupy ještě našel?
Zjistili jsme, že máme hodně příbuzných v Americe. Jednou jsem si před odjezdem do práce všiml, že k nám míří nějaký zhruba pětadvacetiletý kluk. Jsem z vesnice, kde je asi padesát obyvatel a všichni tam chodíme v montérkách. No a najednou k nám jde někdo v obleku a kravatě. Ve čtvrtek. Dopoledne. Tak jsem si říkal, že to bude nějaký Svědek Jehovův a rychle jsem ujel, aby si to s ním vyřídila manželka. (smích) Jenže jak jsem rychle vypálil, tak jsem doma nechal mobil a musel se pro něj vrátit. Kluk už stál u nás u chalupy a já jsem zjistil, že je to náš příbuzný z Ameriky, kterého k nám poslali rodiče, aby zjistil, kdo v té chalupě bydlí. Od té doby k nám každý rok jezdí nějací Američani, kteří jsou naši příbuzní.

Jaké máte plány do budoucna?
Tak co se týká práce, pořád tady něco stavíme. Rozšiřujeme areál, kupujeme nové, modernější stroje, připravujeme nové technologické projekty, to mě baví. Koncem roku bude dostavěna první nová hala a budeme přijímat další nové spolupracovníky, strojaře.

A v osobním životě…no, asi určitě ještě cestovat, vnoučata, chalupa, a taky bych chtěl ještě stihnout obnovu lesa po kůrovci.