Ikonický šumavský zámek Debrník nekompromisně odstřelila armáda těsně před koncem roku 1989

Pro malebný šumavský zámeček Debrník s nádhernými klenutými stropy bohužel přišla Sametová revoluce příliš pozdě. „Kdyby ho armáda na sklonku roku 1989 nezbořila, mohl dnes sloužit například jako sklářské muzeum, výstavní prostory, hotel nebo penzion, vzhledem k jeho atraktivní poloze u česko-německé hranice,“ říká plzeňský publicista a badatel Zdeněk Roučka. Dnes je na místě bývalého zámku jen louka.

Když se demolice zámku Debrník připravovala, nikdo samozřejmě nemohl vědět, že přijde revoluce a komunistický režim padne. „Prostě to nekompromisně odstřelili. Jako se to dělalo běžně v 50. až 70. letech, kdy armáda na Šumavě zlikvidovala desítky kostelů, kapliček, zámečků i dalších budov a průmyslových objektů v hraničním pásmu. V podstatě šlo celé vesnice. Přijeli tam lidi, měli v ruce výnos ministerstva obrany. Proběhla ještě předtím nějaká diskuse, proč se to odstřeluje. Navíc se to všechno dělo za dráty železné opony, kam se nesmělo. Armáda už opuštěný zámek nepotřebovala tak se ho zbavila. Pokud by revoluce přišla jen o pár měsíců dříve, asi by se zámek zachránil,“ dodal Zdeněk Roučka, autor publikace Předválečnou Šumavou.

Zámek patřil bohatým sklářům i šlechtě

Jaká vlastně byla historie zámku, který se nacházel uprostřed šumavských lesů a komu sloužil? Kilometr jižně od Železné Rudy založil v roce 1774 slavný sklář Jan Jiří Hafenbradl směrem k bavorské hranici sklárnu a osadu Debrník. Skláři tam vyráběli zrcadlové sklo, které velmi úspěšně exportovali zejména do Německa, Itálie, Španělska i dalších evropských zemí. Zámek s kaplí nechala v roce 1779 vybudovat dcera zakladatele sklárny Marie Alžběta Hafenbradlová a jednalo se o skutečně honosné sídlo bohatých sklářů. Samotný zámek tvořila obdélná patrová budova krytá mansardovou střechou. Na severním průčelí byl patrový nástavec s arkýřem zakončeným osmibokou věžičkou s cibulovitou bání.

Zámecká kaple Blahoslavené Panny Marie byla vyzdobena skleněnými výrobky z hafenbradlovských skláren. Nejcennější ovšem byla skleněná rakev, ve které byly uloženy ostatky svatého Konstantina. Rakev prý Alžběta Hafenbradlová koupila v Římě za 35000 zlatých. Tradovalo se také, že ze zámku měla vést směrem ke hranici tajná podzemní chodba.

Od roku 1828 patřil zámek rodině Ábelů. Jeho majitelem byl také rod Hohenzollerů. Po několika dalších majitelích získal statek roku 1852 Jan Antonín Ziegler. Později se jeho majitelé opět několikrát vystřídali, po roce 1945 připadl státu. Budova sloužila i jako sídlo kanceláří a kaple se proměnila na dílnu, kde se vyráběly dřevěné zlacené rámy. V období první republiky byl zámek v majetku rumunského královského rodu, během druhé světové války v něm sídlili němečtí vojenští lékaři.

Začátek zkázy šumavského zámečku se začal psát po válce, kdy tam nejprve krátce fungovalo lesnické učiliště a pak se proměnilo v kasárna Pohraniční stráže. V bývalé kapli se odehrávala politicko-výchovná školení vojáků. Posledním hřebíčkem do rakve pak byla výstavba nových objektů roty Pohraniční stráže na Debrníku, kam se vojáci ze zámku přestěhovali.

Opuštěné sídlo začalo chátrat a nakonec se trestuhodně rozhodlo o jeho demolici. A to i přesto, že byl objekt zachovaný a relativně v dobrém stavu. Demolici nedokázali tehdy všemocné armádě zabránit ani tehdejší památkáři, kteří marně poukazovali na to, že jde o jednu z mála dochovaných budov připomínajících světoznámé sklářství v bývalém Královském hvozdu. Shodou náhod, sklárna na Debrníku zanikla v roce 1889. O sto let později nenávratně zmizel i barokní zámek.