Jestli jsme nebyli dva týdny nemocní, tak je to moc. Tentokrát začíná Míra, na kterého něco skočilo snad po pěti letech. „Ach jo. Tak to to chytneme za chvíli taky,“ říkám mu mezi dveřmi, když se s ním loučím. To, že odjíždí na tři dny na služebku, je momentálně sice fajn, protože tu na nás nebude prskat, ale myslím, že se tomu zase nevyhneme. Chřipky jsou všude, střevní chřipky jsou všude, všichni kolem to mají.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema
29. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli
30. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil
31. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky
První trimestr se ještě nepřeklenul a já jsem pořád unavená. Vinca se v noci tradičně dost budí, a pokud se k tomu zase přidá nemoc, můžu jít rovnou někam shánět nějaké drogy, abych to přežila. Nechápu, jak jsem mohla při prvním těhotenství nadávat, že jsem unavená, když jsem chodila spát v devět a spala v kuse minimálně do sedmi do rána.
Neuběhnou ani dva dny a Vinca začíná kašlat. To je překvapení. Poučená z dřívějška spím, kdy chodí spát on. A dělám dobře, protože se v noci budí snad po hodině. Zase přichází myšlenky na to, ho odstavit, protože prsa trpí. Ale když je nemocný, nemůžu to udělat, a tak zatínám zuby, sypu do sebe preventivně chlorelu, ječmen, vitamíny a doufám, že to alespoň já ustojím.
Když Míra přijíždí domů, odkládá tašku a za chvíli zas odchází, protože mají s kolegy vánoční večírek. Jsem docela ráda, když se ve městě tentokrát nezdržuje a přichází už v jednu hodinu. Potřebuji si o víkendu fakt odpočnout, a tak se těším, že ráno vstane a já si budu moct trošku pospat. Jenže ouha. Když přijel, zapomněl se zmínit, že nachlazení neodeznělo, nýbrž se rozjíždí, a tak zůstává celou sobotu umírající v posteli.
„Ten parchant!“ Zuřím. „Tak místo toho, aby se léčil, se jde dorazit. To jsem teď fakt potřebovala!“ Mlátím do něj pomyslně pěstmi, když mu nesu k posteli paralen, „Kvůli takovým, jako jsi ty, se šíří chřipkový epidemie.“ Musím se na něm nějak vybít (znáte to), a tak ještě dodávám, jaký je to sobec. Moc mi to nepomůže. Upřímně se mi chce brečet, protože potřebuji spát! „Jsem sakra těhotná a kojím!“ řve to ve mně. Míra tiše přijímá moje lynčování.
Vincovi z nosu permanentně visí dvě nudle a snaží se občas zakašlat, ale jde vidět, že ho to bolí. Snažím se mu to občas odsát, ale moc nechce. Sirup proti kašli taky úplně nadšeně nepolyká, a tak volám po třech dnech doktorce, abych se zeptala, jestli existuje nějaký zázrak, co mu na to můžu dát. Radí mi zase nějaká homeopatika. Tradičně jiná než mám doma (už jich mám snad 8 druhů), a tak pro ně běžím hned do lékárny. Tyhle mini prášíčky umí Vinca už cumlat, a tak jsem ráda, že hned zabírají, protože nic jiného z léků tak nadšeně nejí. Tu noc se konečně trošku vyspíme. Když se to po několika dnech stabilizuje, cítím, že mě začíná pálit na průduškách. Připadám si jak v začarovaném kruhu. „Tak tohle znamená mít děti,“ bleskne mi hlavou „a to ještě nechodí do školky.“ Musím říct, že tahle zima fakt stojí za to.
Jedno plus to ale má. Tento nápor je tečkou za nočním kojením. Teď už jsem na to připravená. Hodně mi v rozhodování pomáhá článek jedné laktační poradkyně, kde popisuje, jak to chodí v přírodě, když je samice březí. Většinou mláďata chtivá cecíku odhání, protože je jí to nepříjemné. Navíc zmiňuje, že je nesmysl akceptovat své vlastní utrpení, protože tím učíme své děti dělat to stejné. Tohle je pro mě ten startovací motor. Je to prostě logické. Takže jsem se zařekla, že se budu snažit celý prosinec omezovat to proklaté noční kojení, aby věděl, že se v noci spinká a ne papá.
„Normálně ho dej do vedlejší místnosti a nauč ho, aby usínal už sám,“ radí mi kamarádka. „No jo, ale já ho nenechám brečet,“ tradičně oponuji a vyslechnu si, jak bez toho to asi nepůjde, a že se to prostě musí nějak naučit. „Jenže tyhle vyřvávací metody ovlivňují jejich psychiku, láme to jejich důvěru v nás a může to způsobovat poruchy osobnosti v budoucnu, a to prostě dělat nebudu. Navíc bych tím šla sama proti sobě, protože kdo to vydrží nechat zoufale řvát své dítě? Já rozhodně ne.“ Uzavírám debatu a vím, že budu muset jít delší cestou komunikace a vysvětlovat, dokud to prostě nepochopí. Hlavně si za tím musím stát já sama.
A tak to i dělám. Přes den mu hodně povídám o miminku v bříšku. O tom, jak tam roste a jak maminka potřebuje sílu i pro něj, a tak se musí trošku podělit. Nevypadá to, že by chtěl moc poslouchat, ale věřím, že mě vnímá. Denně mu opakuji, že i když je mlíčka míň, mám ho pořád stejně ráda. Někdy za mnou přileze a lehne si na břicho a pusinkuje ho, někdy se mi začne drát do výstřihu, protože mu zřejmě dochází, že už pak nebude na kojení sám. V noci je to ze začátku těžší, Vzbudí se a chce prostě prso, aby se ke spánku ududlal. Občas ještě naivně zkusím udělat láhev se sunarem, ale je to marné. A tak ho někdy i hodinu konejším, hladím a mluvím na něj klidným polohlasem, že v noci se nepapá, ale spinká, že všichni spinkají, a ať taky spinká. Ze začátku pláče, čímž se i úplně vzbudí, a aby zase usnul, musím ho většinou unosit v šátku. Přesvědčuji sama sebe, že pokud by měl hlad, asi vezme láhev na milost. Ale nechce ji. Nechce z láhve nic jiného, než vodu, nebo čaj (dokonce ani moje odstříkané mléko z dřívějška nechce). „Já vím, že chceš prsíčko a zlobíš se, že nemůžeš,“ snažím se mu dát najevo podporu, že ve svých pocitech není sám. Někdy jde vidět, že to chápe, přijímá to a uklidní se. Někdy je to horší a sápe se mi do výstřihu, až jsem doškrábaná. Ale postupem času už se jen válí přese mě sem tam, dokud mi neusne na hrudi. Než se to ustálí, jsme z toho často unavení a máme fakt chuť ho odnést a nechat ho spát vedle. Ale neuděláme to, držíme se a říkáme si, že on taky prožívá velkou změnu a nemá to snadné.
S příchodem Vánoc můžu říct, že frekvence vstávání se rapidně snižuje. Zatím udržuji rituál usínání u prsa, v průběhu noci stačí už jen pohladit, nebo dát napít čaje, aby zas usnul, a k blížícímu se ránu (většinou kolem páté) ho už nakojím. Vydrží spát ale jen do šesti, výjimečně déle, než musíme vstát k snídani. Přes den už celkem dost jí a pije, takže nějaké občasné přicucnutí, kdy se spíš jen přichází pomazlit, neřeším. Alespoň mu dopřávám kontakt a jistotu, že tam pořád něco je. A kdo ví, třeba to tak fakt vydržíme až do porodu. Už jsem zas pozitivní, protože s tímto režimem přichází velká úleva.
Dva dny před Štědrým dnem vyrážíme konečně na další ultrazvuk. Jsem zvědavá, jestli půjde něco vidět. Je to sice teprve 14. týden, ale třeba tam něco zahlédneme. Jako vždycky jdeme všichni tři. Ulehám na lehátko a možná i víc dojatě než napoprvé poslouchám, že miminko je v pořádku, srdeční činnost je zřejmá a zdá se, že nemá žádné vývojové vady. „A pohlavie je vidieť?“ ptá se Míra, i když mi to v tu chvíli připadá zcestné, protože je to malinké. „Nooo,“ říká doktorka, „něco tam možná vidět je, ale ne... nebudu nic říkat, protože v tomhle stádiu to není jednoznačné.“ „Já tam vidim pinďoura,“ říká mistr znalec, který by snad mohl jít dělat ultrazvuky z fleku. „Ale v tomto stádiu to může být klidně i klitoris,“ zchladí ho úsměvem doktorka, a tak odcházíme s neurčitou informací. Ještě si budeme muset pár týdnu počkat (sakra).
Minulý blog nás donutil zvednout zadek a jít konečně vybrat tu autosedačku. Článek o našem rozhodování spolu s fotodokumentací najdete na mém Facebooku Na Roztrhání a čeká tam na vás i soutěž. Tak kilk. :-)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
