NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil

1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema
29. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli

„První trimestr za všechny prachy,“ říkám si, když sedím na záchodě a užívám si chvilku klidu. V takových situacích se člověk uchýlí i k tomu, že nechá dítě vytahovat kde co ze všech šuplíků, které si už umí otevřít. Ne, že bych mu to jinak vyloženě zakazovala, ale teď jsem dokonce i ráda. Ať vytahá klidně všechno nádobí, jen ať si chvíli hraje sám. A tak to v kuchyni řinčí, jak pokládá prázdné i plné zavařovačky na zem, mlátí víčky o všechno, co najde, formou na dort jezdí po podlaze... naší nové dřevěné podlaze.

Sedím si tak na tom záchodě a „odpočívám“, než mi dojde, že slyším podezřelé ticho. Vyletím do chodby, kde sedí Vincent u botníku, z jehož šuplíku (za dveřmi!) vytáhl krém na boty. Krém na boty, který jde hodně těžko otevřít. Směje se na mě. Ruce černé, pusa černá... naše dřevěná olejovaná podlaha černá. Místo do postele míříme do koupelny. „Snad to nesnědl,“ kontroluji mu pusu, ale vypadá to, že k ochutnávce už se nedostal.

Než to všechno vyčistím (respektive pokusím se to vyčistit, protože z podlahy to samozřejmě nedostanu), Vincent začne být unavený, a tak konečně uleháme. Ještě, že se rozhodl být ke mně trošku solidární a dopřává mi krásné tři hodiny spánku. Jsem mu fakt vděčná, hodně to pomáhá, trošku dospím spánkový deficit za posledních x týdnů (měsíců?). „No jo, tělo není stroj, jednou to přijít muselo, jen škoda, že to není o víkendu,“ běží mi hlavou a tak moc si přeji, aby Míra nebyl v práci. „To máš za všechny ty večery, kdy jsi nešla spát a seděla u počítače. Tak si to teď vyžer!“ uštědřím si notnou dávku sebereflexe.

Nevydržím to a hledám, co si můžu vzít za prášky v těhotenství (už jsem to zas zapomněla). „Hm, takže Paralen a tím končím. Jak jsem tohle mohla zapomenout?“ hodím otrávený výraz na displej mobilu, v kterém marně hledám návod na nějakou lepší pilulku, která mě zbaví trápení.

V tyto dny ani nevnímám tu bolest u kojení. Jsem rezignovaná. Cokoliv, hlavně, ať Vinca spí a já můžu spát s ním. Přijímám všechno, jak je, a modlím se, aby moje tělo všechen ten nápor vydrželo. Těhotenství, kojení, nemoc. Musím odpočívat, co to jde.

Pyžamové dny se zdají být nekonečné. Když už si myslím, že všechno ustává, sedá mi to na průdušky. Naštěstí už jsou to jen nějaké dozvuky (nebo si to alespoň namlouvám). Plácám se v tom ještě další týden spolu s nočním vstáváním k Vincovi, který se opět rozhodl cucat maratony. Jsem odhodlaná začít pracovat na tom, ho to noční kojení odnaučit. Jen musím počkat, až budeme oba dva plně fit.

Nemoc po týdnu ustává a já jsem následující dny jak v Jiříkově vidění. „On snad vycítil moje odhodlání!“ chci se radovat, když se tři noci vcelku dobře vyspíme. „Že by to byl konečně ten zlom zlomů, kdy začne spát?“ Ale zatím neskáču do stropu. Přinejmenším se trochu ulevilo mým prsům. Zázrakem odešly i nevolnosti. Všechno se v dobré obrací a já na chvíli zapřemýšlím nad mimísem v bříšku: „Snad jsi to všechno vydrželo,“ mluvím k němu v duchu. Tohle období, kdy ještě nejsou cítit žádné náznaky života rostoucího „kumquatu“ je takové na prd. Věřím ale, že kontrolní ultrazvuk ukáže, že je všechno v pořádku a já opět dostanu „těhotenský řidičák“.

Tentokrát se Míra nemůže zúčastnit přímého přenosu do hlubin mojí dělohy, a tak na první ultrazvuk utíkám sama.  Je to poprvé, kdy musím nechat Vincíka na chvíli samotného, ale naštěstí ne na dlouho. V nemocnici, kam se mi podařilo objednat, mají dětský koutek, kde s ním zůstává kamarádka, kterou i s její dcerou (mimochodem o den starší, než je on) zná, a tak jsem klidnější, než kdyby byl s někým cizím. Po dvaceti minutách přicházím s fotkou a potvrzeným probíhajícím desátým týdnem. Vincent ani neví, že jsem někam odešla.

Další den jdu s výsledkem na gyndu už s Vincentem. Předpokládám že jen odevzdám lékařskou zprávu, vyzvednu průkazku a zas půjdu. Jsem líná tahat se s kočárkem, a tak ho beru do nosítka s tím, že dvě zastávky popojedu městkou. „Tohle bude na prd, až budu mít břicho,“ prolítne mi hlavou a ani si nechci představit, jak se s tím rvu do autobusu. Každopádně doufám, že pak už bude chodit a nebo ho v jarních dnech už budu vázat na záda bez všech těch bund.

„Měli bychom ještě raději udělat cytologii,“ překvapuje lékař hned z kraje podnětem k svlékání, ale vzhledem k dřívějším drobným nálezům nijak neprotestuji a vyndávám Vincu z nosítka. Stavím ho k lehátku, sestřička mu půjčuje fonendoskop na zabavení, a než se stihne vůbec vzpamatovat, už ho zase soukám zpět. V tašce si nesu knížečku, kterou jsem, mám pocit, držela v rukou včera.

Podčarník

Tohle období je hlavně o mně, já vím, ale od té doby, co se Vincent v sedmém měsíci postavil k nábytku a v osmém měsíci si sedl a začal lézt, v podstatě neudělal žádný větší pokrok. Je jasné, že už je stabilnější, zručnější, má skvělou jemnou motoriku, montuje víčka na skleničky, vkládá kelímky do sebe, obkoukává všechno, co děláme my a napodobuje nás, ale zatím se neodvažuje udělat ani krok do prostoru. V tomto blogu jsme na konci listopadu, kdy je Vincíkovi skoro 11 měsíců.

Pokud nechcete nic promeškat, stačí stránku níže lajknout a na Facebooku si nastavit sledování příspěvků. Těším se na vás. 

Dejte TO SE MI LÍBÍ stránce Na Roztrhání!