Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Ve chvíli, kdy se vám narodí děti, se vás veškeré zprávy týkající se vážně nemocných dětí dotýkají daleko víc než obvykle. Od té doby, co jsem zase těhotná, je to dvakrát tak horší. Ne, že bych byla úzkostlivá matka a přehnaně se bála o své dítě (mluvím zatím jen o tom narozeném), ale ve chvíli, kdy na něco takového narazím (a že je to relativně často, protože jsem členkou x „mama skupin“), hodně se mě to dotýká. A s blížícím se porodem ještě víc, protože mě zas napadá otázka, jestli by nebylo k něčemu, nechat odebrat pupečníkovou krev. Než začnu s trošku vážnějším téma, musím říct, proč chci napsat to, co napíšu.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema
29. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli
30. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil
31. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky
32. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti
33. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více
Slavíme Vincíkův první rok. Vidím, jak to strašně moc letí, myslím na to, kolik nám je a jak si musíme ten život užít, se všemi blbostmi a marnotratnostmi, protože člověk nikdy neví, co bude zítra. Proto vlastně všechno to kontaktní rodičovství, protože se snažím dát tomu malýmu maximum sebe (určitě bych mohla mluvit i za Míru, ale on to tak měl nastavený už předtím, mně to muselo dojít později a naštěstí došlo včas).
Když říkám maximum sebe, myslím tím mě bez stresu, mě trpělivou, mě dokonce někdy pozdě chodící (to jsem nikdy nedělala, ale už jsem se naučila mít „svůj čas“ na všechno), mě víc vyklidněnou a snad trošku s nadhledem, a třeba i mě schopnou koupit si za poslední peníze ukrutně drahý šátek na nošení dětí, protože když už nosím, tak chci být i šik a taky „potřebuji“ obměnit materiál podle ročního období (ehm, samozřejmě mluvím o penězích, co mám na svém účtu, ne na tom společném, to bych si nedovolila; ale tenhle nosící svět je na jindy a na dýl a je to součást těch uvolňujících a osvobozujících radostí v mateřství :-D).
Za tohle „já“ vděčím z velké části Mírovi, který mi říká každý den: „Prachy budou, my nebudeme,“ a pro kterého je přednější spokojená žena s novýma botama a úsměvem na tváři, s kterou bude snídat, obědvat a večeřet klidně jen rohlík s máslem, než mít doma stres a napětí. A ta pohoda, která tu panuje a kterou můžeme přenášet na své děti, a vnímat to, jak nám to vrací zpět, je to nejvíc, co může být. Protože ta pohoda krásně stimuluje naše duševní zdraví, které je i pro to fyzické základem.
A tak koukám na Vincíka, sfoukávajícího první svíčku na super zdravém dortu (kterým jsem se nechala inspirovat na stránkách blogerky madame coquette - http://www.madamecoquette.cz/2014/04/zdravy-dort-bez-cukru-k-1-narozeninam.html), z kterého ojídá krásným pinzetovým úchopem borůvky a jahody, a myslím na to, že se o sebe musím starat, abych tu s ním (a s jeho sourozencem) mohla být sakra dlouho.
Ještě ten večer otvírám počítač a píšu e-mail mé ošetřující lékařce: „...vím, že jsem u Vás nebyla na prevenci už téměř dva roky (co jsem otěhotněla), a domlouvaly jsme se, že se ozvu, až dokojím, ale než jsem přestala kojit (což jsem vlastně ještě nepřestala), tak jsem znovu otěhotněla...“. I přesto, že věřím, že kojení je velkou prevencí rakoviny prsu, nedá mi to a radši se ptám, jestli neodebrat alespoň markery. Dostanu brzkou reakci s pochvalou, že kojím (a asi i rodím, dokud můžu) a dohodujeme termín na jaro.
Nelekejte se, nejsem nemocná, ale je to téměř 10 let, kdy jsem se v genetickém centru v Brně dozvěděla, že jsem nositelkou mutace genu BRCA. Zní to trošku jako sci-fi, ale je to věc reálná, vcelku běžná, jen asi ne (bohužel) tolik známá. Možná se mnoho z vás pozastavilo nad „kauzou“ Angeliny Jolie, která si nechala udělat preventivně mastektomii (odstranění ještě zdravé prsní žlázy). Měla tutéž mutaci, která znamená téměř 85% riziko, že do 70 let věku propukne rakovina prsu, pokud se tento zákrok neprovede. Tenkrát jsem byla z diskuzí, které jsem jako přímo dotčená četla, vcelku smutná, protože mnoho reagujících ji dokonce nařklo z toho, že dělá propagandu pro firmy zprostředkovávající genetické testy atd. Je těžké tohle někomu vysvětlovat, pokud nemáte v okolí nikoho, koho to potkalo, ale pokud ano, pochopíte, že to není nic, z čeho chcete profitovat. Naopak.
Kéž by o těchto možnostech vědělo víc lidí, a chodili na prevenci. Na prevenci, která v mém případě obnáší každý půlrok odběr markerů, které mohou signalizovat nějaké změny, každý půlrok ultrazvuk nebo magnetická rezonance prsu, každý půlrok cytologie děložního čípku, jednou za rok ultrazvuk břišní dutiny.
Dnešní doba je hektická a hodně lidí spoléhá na to, že kdyby něco, včas se to odhalí, nebo lékaři udělají zázraky, a tak ani moc nechodí na tu základní prevenci, která rozhodně neobnáší „tolik“ návštěv lékaře. Málokdo si pak uvědomí, že když to přijde, ten čas a úsilí nemoci věnovaný jsou mnohonásobně větší. A pokud si myslíte, že náklady na prevenci jsou vysoké, pak si zkuste představit, kolik musí stát taková léčba.
Uf, dělám tu trošku osvětu, že? Možná mám pocit, že už je vás tu hodně, kteří to čtete, a třeba to někomu pomůže. Vědět, že je tu ta možnost být sledován, a udělat tak maximum jak pro sebe, tak pro své děti, pro které tu chceme být co nejdéle.
A tohle všechno mě přivedlo zase k tomu, trošku zauvažovat o uložení pupečníkové krve. Je sice fakt, že pokud by druhé děťátko zdědilo tuto genetickou mutaci, ponese ji i v pupečníkové krvi a banka by nám asi ani nedoporučila ji uchovat, ale když už jsou v rodině takové predispozice, přemýšlíte nad lecčím, jen abyste ten obrázek, který vás dohání vždycky k pláči, neviděli jednou doma.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když jsem začala číst Mírovi tento článek, hned po první větě řekl: „To je pravda, kľudne to tam napíš, že aj ja som sa stal neskutočne citlivý a mám čo robiť, keď počujem plakať nejaké dieťa...“. Tak vám to sem píšu.
Mimochodem Vincík dostal k prvním narozeninám tunel z Ikei, který je fakt super, hlavně, když máte návštěvy. A maminka dostala od Vincíka taky dáreček – přívěsek na náramek, na kterém je napsáno „ME, YOU, FOREVER“ (já, ty navždy). Prý za to, že jsem ho porodila a dávám mu prsíčko (no není ten Míra skvělej? :))
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
