NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno

37. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: (Nejen) Maminčiny výlety
38. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pootevření 13. komnaty těhotenství
39. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Poprvé bez
40. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Chlapi sobě aneb "otcovská" na zkoušku
41. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tři kroky, které nám mění svět

Nová perspektiva pohledu mu, zdá se, pootevřela dvířka do dalších zákoutí jeho hlavy, a tak najednou umí spoustu nových věcí. Pouští se do lezení do výšek, umí sjet skluzavku, opakuje slova tak těžká jako „brambora“ [bamboa], „jogurt“ [ogut], okurka [okuka] a volá na mě „Mamiiii“ tak suverénně, jakoby věděl, že máma je prostě jen první pád, a tak mě oslovovat nemá. Dokonce dokáže napichovat jídlo na vidličku ještě dřív, než mu to ukážu. (Mimochodem tu okurku, kterou umí tak krásně říct, by jedl klidně i k snídani a to nejradši nakládanou).

Nevycházím z údivu snad každý den. Každý den je zas kousek dál a zdá se, že chápe naprosto všechno, co říkám. Obzvlášť, když mluvím o tom, že by se měl vyčůrat na nočníček, protože po jasném „NE“ utíká a je schopný udělat louži někde jinde. „Vincente! To se nedělá,“ honím ho s plínkou a on se směje. Do doby, než mu ji nasazuji. To se vzteká a znemožňuje mi to, jak to jde. „Když neumíš čůrat na nočník, musíš mít plínečku, tak se nevztekej.“ Sotva dopnu plínu, vysmekne se a běží pro hadřík, aby to po sobě utřel. „Buď rád, že není tatínek doma, ten by ti zas vyhrožoval, že ti v tom vymáchá nos, jak psovi,“ říkám spíš už jen pro sebe, a musím se nad tím pousmát, protože pochybuji, že by to zabralo, když má tendence si v tom už tak máchat ruce. Přemýšlím, jestli vůbec někdy pro ten nočník sám dojde, nebo bude chtít čůrat na zem pořád (až do maturity :-D). Každopádně ho na něj nijak necpu. Vím, že by to nemělo smysl, jen by se mohl ještě víc seknout. Občas si na něm sice chvíli posedí, ale málokdy se vyčůrá a převážně z něj zdrhá. 

S tím velkým rozvojem přichází i změna nočního spánku. Vždycky, když si řeknu, jak krásně spí, začíná se budit. S příchodem chůze se víc převaluje, kňourá, někdy křičí ze spaní. Když má svůj den, vydrží kňourat a „orat nosem v peřinách“ i hodinu a půl, než zas usne. A samozřejmě to přichází v dny, kdy to nejvíc „potřebuji“ (třeba, když píšu na poslední chvíli blog, jdu spát po půlnoci, a on se v tu chvíli vzbudí :-D).

Tentokrát si to vybírám den předtím, než jdu na test těhotenské cukrovky. Od tří hodin ráno je vzhůru a válí se přes nás za neustálého kňourání zhruba do pěti. Nespím já, nespí pořádně ani Míra. Ten má tendence být nepříjemný (a upřímně, kdo ne, když je unavený a chce spát), a tak to chce velký nádech a výdech. „Lásko, on to fakt nedělá proto, aby nás nas*al,“ říkám mu a cítím, jak se mi zvětšují pytle pod očima. V takovou chvíli občas nevím, jak Vincíkovi pomoct. Nechce jíst, nechce pít, nechce chovat, občas jsem bezradná, protože nevím, jestli ho něco bolí, nebo má jen těžké sny. Někdy zabírá promasírování nožiček, někdy musí najít sám vhodnou polohu, většinou na mně a naprosto nepohodlnou pro mě, a tak kolikrát v těch krkolomných pozicích usínáme oba a já se pak budím s mrtvou rukou, ztuhlým krkem, nebo naprosto plným močákem, protože se bojím někam se hnout, abych ho nevzbudila.

Tentokrát už usnout ale nemůžu. Od pěti do šesti se více méně převaluji, a pak už musím vstávat, abych se nachystala a byla v sedm v ordinaci. V čekárně sedím jak zombie. Mám pocit, že musím mít i tu krev v žilách vycuclou stejně tak, jako se cítím. Kromě toho, že se mi zdá, že jsem tu byla naposled včera, upřímně nevím, co tu se svými přibranými pěti kily ve 26. týdnu dělám, a proč musím tělo zaplavit takovou dávkou glukózy, když nemám ani žádné předpoklady (vždyť to nemůže být zdravé ani pro mě, ani pro to miminko). Každopádně bez zbytečných protestů podstupuji opět mnou tak „oblíbené“ trojí braní krve (ne ne, z prstíčku to už opravdu nejde, předpisy jsou předpisy), protože „co kdyby“ (ach jo).

Od té doby se se mnou spánkový deficit jen veze. A podepisuje se na mně dva dny před odjezdem na Těhotnou Miss krásným oparem na rtu. Když jsem bývala v pubertě, tak jsem nechtěla ani vyjít z domu. teď už tohle neřeším. Spíš si říkám, jestli se na nějakou soutěž nevykašlu a nebudu radši odpočívat. Při představě cesty do Brna se mi v tu chvíli nikam nechce. Každopádně se „vzmužím“, když už jsem se do toho pustila, a den před soutěží odjíždíme k našim, abychom se trošku přiblížili a nemuseli vstávat v pět ráno.

Cestování s Vincíkem už je celkem fajn. I přesto, že vyjíždíme ráno relativně brzy po tom, co vstával, je v autě v klidu a cestu do Brna zvládá bez křiku. Od té doby, co vidí dopředu, je to o dost lepší a nemusíme vyjíždět na cesty jen v době, kdy má spát (i když bezpečnější by stále byla jízda v protisměru, je ta jízda bez křiku k nezaplacení).

Téměř celý den, kdy já se věnuji zkrášlování a promenádování na pódiu, zvládají s tatínkem na jedničku. Ke klidnému spánku mu v tom šrumci pomáhají čerstvě pořízená sluchátka proti hluku, a tak se i pěkně vyspí a není z něj malý protiva. Trošku mu ten spánek závidím. I když neděláme nic náročného, cítím strašnou únavu. Obdivuji upřímně všechny modelky, které takto tráví celé dny. Sice nemají ty pupky, jako my, ale umím si představit, že musí padat na hubu a přitom se umět ještě usmívat.

V kolektivu dalších devíti těhulí utíká den ale moc příjemně. Ani se to nedá považovat za soutěž, jako spíš za příjemné setkání. Povídáme si o dětech, pohlavích, termínech a já vyzvídám jména pro případnou inspiraci. „Už máte jméno?“ ptá se při rozhovoru i moderátorka a já se zmiňuji jen o tom, že jedno pracovní by bylo, ale že ještě nevíme, jestli zůstane. „A to je?“ nenechá se odbýt, a tak poprvé veřejně prozrazuji Artura, který mi přišel na mysl ještě před tím, než jsme znali pohlaví. Od té doby jsme na jméno neměli pořádně čas.

Máma je v tu chvíli ráda, že jsem neřekla Salvador, protože když jsem se o něm jednou zmínila, málem zinfarktovala. Každopádně to byl dobrý krok k tomu, aby alespoň Artura přijala jako dobrý kompromis (to jen takový malý návod :-D).

..... Ale kdo ví, s čím ještě přijdeme (nějaký nápad? :-)).

PODČARNÍK

Jak Těhotná Miss dopadla už všichni asi víte, ale o průběhu soutěže se můžete dozvědět více v rozhovoru, který vyjde ve středu 26.dubna v Budějcké Drbně a nebo v pořadu Sama doma, jehož hostem se stanu v pátek 28.dubna ve 12:30 hodin. Možná, že bude k vidění i někdo ze známých osobností a zároveň účastníků Světového dne těhotenství, na kterém vás také ráda uvidím.

Akce

Moje kamarádka už dlouhou dobu zachraňuje opuštěné pejsky a kočičky, a hlavně se snaží širokou veřejnost informovat a varovat před koupí domácích mazlíčků z množíren. Již druhým rokem na jejich záchranu pořádá veřejný bazárek, kde si můžete za symbolické ceny pořídit nějaký pěkný kousek na sebe, partnera, nebo děti a zároveň pomoci dobré věci. Ceny se budou pohybovat od dvaceti korun. Více se o akci dozvíte na Facebooku Dobročinný bazar pro psy a kočky. A pokud máte sami doma něco, co byste rádi do bazárku věnovali a tuto akci aktivně podpořili, spojte se s pořadatelkou. My tam odnášíme čtyři plné tašky.