Ještě než jsem odjela na wellness víkend, začal Vincík naznačovat, že už to nebude dlouho trvat a tepláky prošoupané na kolenou budou historií. Sem tam udělal nějaký ten krok sun krok bokem, nebo, když se zamyslel třeba nad nějakou hračkou, pokusil se pohnout i směrem dopředu, než zpanikařil a zase sedl na zadek.
36. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Od hlavy k pohlaví
37. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: (Nejen) Maminčiny výlety
38. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pootevření 13. komnaty těhotenství
39. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Poprvé bez
40. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Chlapi sobě aneb "otcovská" na zkoušku
„Ten až zjistí, že umí chodit, začne rovnou běhat,“ říkala jsem si kolikrát, když jsem sledovala, jak je do všeho zapálený a kam je schopný vylézt, i když ještě nechodí. A ani si radši nepředstavuji, co budu dělat, až se za ním s tím pupkem budu muset třeba rozběhnout. Každopádně, na okamžik, kdy začne chodit, se těším jak nikdy. Nejen proto, že nebudu muset řešit, že se všude válí po zemi, ale také budu doufat, že se rozchodí natolik, že nebudu muset kupovat dvojkočár.
Trošku jsem se „bála“, abych ten velký krok neprošvihla svým odjezdem, ale Vincík byl s maminkou soucitný a počkal. Trvalo to přesně týden. A možná, že to oddálil i fakt, že ten týden po návratu se mu prořezávaly zuby, měl průjem a byl takový celý zesláblý, protože neměl ani chuť pořádně nic jíst. Za normálních okolností by to byl pro mě asi hodně náročný týden, protože si dokázal prokadit plínu i pětkrát za den, a tak jsem si připadala zas jak s malým miminkem. Pračka jela na plné obrátky a na scéně se opět objevilo žlučové mýdlo. Ale po tom odloučení by mě asi nerozsekalo vůbec nic. Odpustila bych mu určitě i probdělé noci (jooo, i dvě noci mimo domov jsou moc krásný restart). Mimochodem, když už jsem u těch zubů, nechci vidět, co mě čeká se stoličkami a trojkami, když dvojky nadělaly takovou paseku, kterou jsem ani nečekala (pokud to nebylo teda tím jídlem, co mu vařil muž :-D).
„Hele hele,“ upoutává moji pozornost Míra, když k němu Vinca nakračuje směrem od gauče. Je od něj vzdálený tak akorát, aby udělal dva kroky a při třetím se ho chytil. Tentokrát je nedělá do boku, ale dopředu. „Ale to už urobil niekoľkokrát, keď som si s ním hral,“ machruje Míra, který mi tvrdí už čtrnáct dní, že Vinca určitě chodí, jen se mu vůbec nevěnuji, a tak to nevím. „No jistě, on tu potajnu chodí, ale jakmile je v mojí blízkosti, tak dělá, že to neumí.“ ťukám si na čelo. Tentokrát to ale není žádný pokus-omyl. Vincentovi je přesně čtrnáct měsíců a tyto tři kroky jsou start nové éry našeho rodinného života. Éry vybírání botiček, bílení ledničky (a všeho, kde se nachází jídlo), a také éry nového spacího režimu.
Jakmile Vinca zjišťuje, že to jde po dvou, stupňuje svoje snažení rychlostí blesku. První den tři kroky, druhý den dvacet kroků, třetí den už jen chodí. Sice to vypadá, jak kdyby měl v sobě tak pět piv, ale vyvažuje ručičkama, co to dá, a jde statečně za svými cíli. Je na něm vidět, že hlava chce někdy víc než nohy, a tak sebou občas pleskne o zem a rozčiluje se u toho.
Rozčiluje se od té doby vlastně skoro u všeho. Jakmile totiž stabilně stojí, je pro něj snazší dostat se do všech šuplíků a skříní. Rozčiluje se, když mu nejdou otevřít, rozčiluje se, když mu z nich nejde něco vyndat, rozčiluje se, když na něco nedosáhne...., a když ho přebaluji, a když ho oblékám, a když ho vysvlékám... „No, potěš, to bude zase psycho...“ říkám si a snažím se krotit svoje emoce, abych ho prudce neusměrňovala. Musím na něj vymýšlet taktiky, aby si sám uvědomil, že vztekat se nemá smysl. Většinou je to opět o trpělivém vysvětlování (to je pro mě velká škola!).
Místo rozčilování u přebalování, nebo násilném oblékání po koupání, ho radši nechám běhat chvíli nahého po bytě, než se nasytí toho super pocitu být nahý (to má po tatínkovi. Ten by chodil nahý nejradši pořád). Tatínek sice už tak razantně nezkoumá, co má mezi nožičkama, ale Vincík je z toho nadšený, kdykoliv mu sundám plínu (někdy je to hra o čas, aby si nesáhl do toho, co tam nadělal).
Když se nechce oblékat ven a nepomůže ani vysvětlování, že bez bundičky mu bude zima, zavírám za sebou dveře a odcházím sama. Netrvá to asi pět sekund a je nastartovaný u dveří a poslušně drží. Někdy to není sice tak jednoduché, ale snažím se postupně přijít na to, co na něj platí. Jisto jistě vím, že s jeho elánem to bude občas boj, ale není výzva, které bych se nechtěla postavit.
S chozením se začíná měnit naprosto všechno. Mám pocit, že potřebuje jíst snad třistakrát za den a porci, kterou nachystám pro sebe i pro něj, sní on sám. Nepřímo úměrně s množstvím potřeby jídla se mění potřeba spánku (samé radosti). Už neusíná dopoledne, ale vydrží až do oběda, po kterém si dá dvě, někdy i tři hodiny, a pak je jak tryskomyš, takže musíme jít ven. Jenže ouha. Maminka nepočítala s tím, že bude Vincík až tak super speedy a bude potřebovat botičky tři dny po tom, co udělá pár kroků. Na ulici ho sice zatím ťapat nepouštím, ale zahrada ho láká, a tak prozatím využívám jen capáčky a pro začátek přeměřuji nohu. Sice mám lehce přehled o tom, co je na trhu, ale až po zjištění délky a šířky nohy začínám hledat konkrétní typy.
I přesto, že mám vcelku jasno, snažím se najít někde poblíž nějaký obchod, kde by mi zkusili nezávisle poradit a raději nohu ještě přeměřit a posoudit. Vím, že někdo jezdí až do Prahy, ale tam se mi dvakrát nechce. Už to skoro vzdávám, když mi kamarádka radí paní Tóthovou, která je z Budějc a poskytuje poradenství i možnost si některé botky vyzkoušet a zakoupit. „Za zkoušku nic nedám,“ říkám si, když vytáčím její telefonní číslo, a uspěji hned na poprvé. Domlouváme si schůzku za pár dní.
„Chodí zatím jen pár dní,“ říkám jí, když koukáme všichni na Vincíka, jak se ještě relativně nejistě prochází po místnosti. Je vidět, že i klenba nožičky není úplně zpevněná a potřebuje posílit. „Nejlepší by bylo, nedávat mu zatím vůbec žádné boty, ale pokud ho chcete nechat běhat už venku, zvolila bych nějaké capáčky se silnější podešví, a nebo nějaké měkčí botky, aby si dobře posílil kotníčky,“ vytahuje pár krabiček s mini botkami, abychom je mohli vyzkoušet, a dodává, že hodně pomáhá i střídání různých povrchů.
Nejsem extrémista a nezastávám vyloženě barefoot obutí, ale připadá mi logické, nervat nohu hned do pevné boty, ale nechat ji pracovat samotnou, aby měla šanci posílit svaly a vazy. Často se dělá chyba i v měření a zapomíná se na šířku nožičky a velikost nártu, a tak děti často končí se sešněrovanou nohou, kterou botky pomaličku, ale jistě deformují. A tak Vincíkovi kupujeme pro první krůčky botičky Bobux, které v podstatě splynou s nohou. A protože ty menší neměli v barvě, která se Mírovi líbila, koupili jsme rovnou i jedny o velikost větší. Časem uvidíme, jestli bude třeba zpevnit kotníčky nějakou vyšší botou, ale vím určitě, že v přední části bude měkká, protože když jsem mu jen tak pro formu zkusila nasadit opravdu pevnou botu, chodil v ní jak slon v porcelánu.
Pokud jste z okolí Českých Budějovic a nevíte si rady s výběrem bot, paní Janka Tóthová má na svých stránkách www.nohynaboso.cz i zajímavé články, které vás mohou navést. Najdete tam nejen, jak správně měřit nohu, ale i spoustu užitečných odkazů.
I s odstupem času jsme s výběrem botiček spokojeni a nožičky, zdá se, se dostávají do správné formy.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.