středa 3. června 2020 Tamara

Vrchol Majálesu? Manon Meurt nasadili laťku, která se bude těžce překonávat

Bylo to fantastické. . . Vážně. Hodinová extáze, emoční jízda a výlet do jiných světů. Manon Meurt zahráli ve středu 22. května na Budějovickém Majálesu, což není pro ostatní kapely, které budou na festivalu teprve vystupovat, dobrá zpráva. Hudební vrchol má totiž letošní ročník s největší pravděpodobností za sebou.

Dobrá, je to subjektivní, ale každý, kdo na koncertě byl a je otevřený náročnější muzice, musel uznat, že je svědkem něčeho jedinečného. Manon Meurt vloni vydali svou debutovou desku MMXVIII (předcházelo jí EP), kterou potvrdili, že jsou pravděpodobně největším zjevením české hudební scény posledních let. Koncert v Budějcích pak dal jasně najevo, že jedinečnou atmosféru nahrávky kapela dokáže převést i na pódia, což v případě muziky, jakou Manon Meurt hrají, není úplně snadné.

A co že vlastně hrají? Někdo tomu říká shoegaze, další může mluvit o post rocku, trip popu nebo třeba i doom rocku. Zkrátka nás kapela zavádí do melancholických teritorií, přičemž jednotlivé skladby spíše plynou (což ale neznamená, že by negradovaly), vytváří dlouhé plochy, jež jsou nesmírně dynamické a promyšlené do nejmenších detailů. Pro někoho dozvuk Pink Floyd, pro dalšího krásná vzpomínka třeba na holandské The Gathering a jejich alba jako How To Measure Planet? či Souvenirs.

Zpěvačka Kateřina Elznicová je pro Manon Meurt dokonalou frontmankou. Křehká, s vizáží Diany Krall a pohledem Dolores O'Riordan. Je jak víla v oceánu rozbouřených emocí. Moc krásné!

Ale kapela nestojí jen na ní, naopak, tvoří dokonalou symbiózu. Pozornost každopádně strhává klávesák Dave Tichý, který si všechny ty krabičky a efekty evidentně užívá a vytváří neodolatelnou zvukovou koláž. Dle vše velmi šikovný muzikant, stejně jako celá kapela.

V Budějcích jim hodně pomohl i výborný zvuk, který paradoxně ještě lépe vynikl kousek před vstupem do stanu. Také decentní světla fungovala na jedničku.

Role předkapely (dá-li se to tak nazvat) se ujali holandští Wake Of Jissom. Působili nesmírně energicky, byli neustále v pohybu, prostě radost takovou kapelu pozorovat. Hudebně byli o něco ostřejší než Manon Meurt, ale hodili se k nim náramně. Jedinou vadou na kráse byl nepříliš přesvědčivý zpěv. Sice vyloženě nerušil, ale jak kdosi na akci prohlásil: S lepším zpěvákem by to bylo ještě o ligu jinde.

Snad jen škoda, že podporu měli Wake Of Jissom slabou. Lidí ve stanu příliš nebylo, což ale kapele nebránilo tomu, aby se do toho obula, jako by hrála před plnou halou. Za to palec nahoru!

Byl to večer pro hudební fajnšmekry. Večer, který byl velkým zážitkem. Manon Meurt jsou jasným důkazem toho, že česká scéna není tak zaprděná, jak se občas říká. Ne, dají se tu nalézt jména, která hrají světovou ligu. Chce to jen mít trpělivost a hledat. Kapele Manon Meurt od srdce přeji, ať padne do oka někomu, kdo je dokáže protlačit ještě dál, třeba i směrem do zahraničí, protože toto je dokonalý vývozní artikl, na který můžeme být jenom pyšní. Díky za parádní zážitek!

Štítky Majáles, Václav Votruba, recenze, Manon Meurt

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.