Pietní místo i architektonická památka, budějovické krematorium slouží už sto let

Hřbitov sv. Otýlie byl založen roku 1887 jako nový městský hřbitov, který nahradil pohřebiště s nedostatečnou kapacitou. Pojmenování nese po svaté Otýlii, což byla alsaská šlechtična a abatyše, která podle legendy přišla na svět slepá, ale po přijetí křtu se jí zázračně navrátil zrak. Stala se tak ochránkyní slepých a nemocných.

Areál hřbitova byl postupně rozšiřován a upravován. Dominantním prvkem je vstupní brána, hřbitovní kaple a původní márnice, která byla adaptována jako první krematorium, a to už v roce 1925. Celkově se jedná o třetí krematorium v Československu, po Liberci a Pardubicích.

Místní samospráva reagovala založením krematoria na rostoucí poptávku po pohřbech žehem, která se začala prosazovat v meziválečném období. Budějce tedy přestavily umrlčí komoru u hřbitova sv. Otýlie. Jednalo se o skromné zařízení s jednou kremační pecí a ročně se zde provádělo okolo padesáti kremací.

Hlavní budova krematoria začala vznikat v roce 1975.

Současná budova přináší klid i usmíření

S rostoucím zájmem o kremaci a potřebou modernějšího zařízení se město rozhodlo vybudovat nové krematorium. Stavba probíhala mezi lety 1975 až 1979 v jižní části hřbitova a slavnostně byla uvedena do provozu v roce 1980.

Autory projektu byli architekti Jan Benda a Boris Čepek, kteří se rozhodli vytvořit důstojnou, stavbu, která by vzbuzovala klidný dojem. Výsledkem je současný objekt zasazený do přírodní zeleně.

Českobudějovický architekt Jan Benda je autorem více veřejných staveb v regionu a jeho práce je oceňována pro citlivý přístup k prostoru a humanistické pojetí architektury. Spoluautor krematoria Boris Čepek je dnes známý jako výtvarník. Věnuje se především malbě jihočeské krajiny a jeho filozofií je spojení architektury s přírodou.

Okolí krematoria doplňují stromy i květiny.

Dominantním prvkem budovy krematoria je široká, plochá střecha podepřená řadou sloupů, která přináší styl takzvané vznášející se architektury. Prosklená obřadní síň umožňuje kontakt s okolní přírodou a může v některých lidech vyvolávat meditativní atmosféru. V podzemí se nachází technické zázemí a kremační pece.

Krematorium se podařilo citlivě zasadit do parku s alejemi a vzrostlými stromy, které měly podle představ autorů vytvořit přírodní rámec pro rozjímání a pietu. Za cíl si autoři dali jedno: místo nesmí působit stísněným dojmem.

Stavba tak svým kontaktem s okolním parkem vytvořila jednotnou kulisu smutečního obřadu. Příroda, která proniká stavbou i obřadem, se stává příměrem života, jehož součástí je i smrt.

Dílem autorů je i vstupní brána, oplocení a objekty se službami. Prostor před krematoriem navíc doplňuje pískovcová plastika Plameny od pražské sochařky Jarmily Malátové.

Socha Plameny je dominantou prostoru před krematoriem.

V roce 2011 prošlo krematorium technickou rekonstrukcí, během které byla instalována nová ekologická kremační pec. Také se modernizovalo zázemí. Dnes zařízení zajišťuje přibližně 2500 kremací ročně a slouží jako regionální centrum pro pohřební služby.

Původní krematorium z roku 1925 bylo přeměněno na kolumbárium, což je prostor pro uložení uren. Později takto byla využita i původní kaple. Tím byl zachován pietní charakter historické budovy i její význam pro paměť Budějovic.

Budova kaple svaté Otýlie.

Budějovické krematorium a hřbitov sv. Otýlie tvoří jeden z nejvýznamnějších pietních areálů v Jihočeském kraji. Místo je tichým svědkem kulturního vývoje, architektonického vkusu i proměny pohledu na smrt v našem regionu. Je to důstojné místo rozloučení a vzpomínek.