V dnešním dílu Drbny historičky se Jan Schinko rozepsal o Vltavě a Střeleckém ostrově. O tom, proč město nemohlo mít mosty se spodními oblouky.
Pohlednice z časů první republiky měla název „Partie na Vltavě“. Z levého břehu Vltavy vede silniční železný příhradový most s horními oblouky na Střelecký ostrov. Vpravo mimo snímek býval další obloukový most přes rameno Vltavy do dnešní Mánesovy ulice. Na levém břehu byl areál Zátkovy sodovkárny a silnice vedla dál do Litvínovic (hovorově Lajtnovic). Po proudu pak Janovského valcha.
Vpravo na Střeleckém ostrově stála restaurace Tivoli, vila továrníka Rehma, restaurace ostrostřelců, vlastní střelnice, vodárna a sportovní hřiště Orla. V místech, kde do hlavního toku Vltavy ústilo rameno, zařídilo město Schillerův parčík zvaný Šilerák, který nebyl přístupný z hlavní promenádní cesty od hvězdárny, muselo se na most, a pak zpět do Šileráku, kde byl altánek. Podle pamětníků se tam chodilo na rande. Když byla v roce 1927 zrušena „alej vzdechů“ (postavil se v těch místech blok Savoye), přesunuli se milenci na Šilerák, kde to bylo ještě lepší.
Obloukové mosty byly ve městě tradiční. Překvapení nastalo v roce 1932, protože druhý železný Dlouhý most oblouky nemá. Způsobil to Klub za staré Budějovice, který požadoval Dlouhý most plochý, aby bylo vidět panorama města od západu. Spodní oblouky mít naše mosty nemohly, protože by překážely při častých povodních. Most na snímku byl odstraněn kolem roku 1950 a nahrazen hranatým příhradovým mostem, na nějž měla přispět UNRRA. To byl úzký most s dřevěnou vozovkou. Postupně se vrchní příhrady rozebraly a sloužil jen pro pěší do roku 1958, kdy se přes Vltavu postavil most Pionýrů jako součást budoucího vnitřního dopravního okruhu.
Mezitím se zasypávalo rameno Vltavy a mizel Střelák jako ostrov. Měli jsme si ho ponechat (někomu rameno asi překáželo), mohli bychom prezentovat logo – město řek a ostrovů. Praha má ostrovy pořád. (Pasov úspěšně hlásá, že je město tří řek.) Do ramene Vltavy navážela mimo jiné také Hardtmuthka tužkárenský šmelc. Bylo tam možné najít „zajímavé“ věci. Stejně jako u zdi na střelnici, kde kluci z Lineckého lopatičkou vykutávali rozpláclé střelivo, i když se už tam nestřílelo, Slavoj si stranou zařídil fotbalové hřiště. Jeden ostrůvek byl také v areálu vodárny.
Vpravo na Střeláku je vidět část slévárny z roku 1883, kterou založil Carl Fürst. Roku 1905 se stal majitelem Ernest Rehmn. V letech 1940 až 1945 to byla firma Beckhoff, a poté, na necelé čtyři roky, Českobudějovická strojírna (to bylo dlouhé, byl to ČBS čili Čebes). Od 1. ledna 1949 spolkl Čebes MOTOR – UNION. V roce 1961 se do Čebesu přestěhoval pražský vývojový závod JIKOV. Pár let bylo v Čebesu také učiliště. JIKOV vyráběl lodní motory Orlík a Propulsor, přenosné motory, motorové pily atd. Lodní motory se na malém přístavu ve Vltavě také zkoušely. Nejen na místě, ale také na kluzácích brázdících obě řeky.
Sportovně řečeno MOTOR JIKOV měl našlápnuto, není vyloučeno, že i do světa. Hlavní závod vyráběl mopedy Stadion a v Křižíkově ulici se montovaly skútry Čezeta. Narozeným po roce 1989 se těžko vysvětluje, proč to skončilo. Čebes vyráběl i díly do automobilů. Plány byly dobré, ale vždy je někdo v Praze škrtnul.
Most úředně Pionýrů (používal se normálně název most u vodárny, někdy u Zátků) se stavěl v letech 1956 až 1958. Most není špatný, ale vtáhl do Mánesovky a Nádražní neúnosné kvantum automobilů.
