Teď se můžu živit už jen tím, co mám rád, říká hudebník a herec Jiří Macháček

Nedávno vám vyšlo nové album Album, které jste vydali jak na CD, tak na vinylu. Proč jste se rozhodli pro vinyl?
Protože jsme takoví staromilci a starovinylci. Máme pocit, že nám na vinylu vlastně ještě nevyšlo nic, tak jsme si řekli, že by to bylo hezké. Ono se to hezky poslouchá, navíc když deska hezky popraská, šumí, tak po letech je ten poslech ještě víc.

Vinylové desky se zase vrací do módy i mezi mladými lidmi. Má tedy deska úspěch?
Tak ta deska je takový záznam, který je už dál těžko zpracovávatelný. Je to jakýsi originál něčeho. Zatímco digitální podoba hudby, kromě toho, že je okleštěná a ořezaná, je taková sterilní, vinyl je prostě takový sváteční. Osobnější řekněme.

Momentálně jedete klubovou scénu, ale na léto máte naplánováno spoustu open-airů. Co máte jako muzikant radši?
Když je hezké počasí, tak je krásné hrát venku. Velký dav je zase nějaká jiná disciplína, klub je takový domácký. Všechno má něco.

Máte k Budějcím, potažmo jižním Čechám, nějaký vztah?
Dědeček tady měl maminku, takže jsem s dědečkem občas do jižních Čech jezdil. Já sem vlastně v Budějcích kdysi dělal takový scénář pro film, který se promítal na Černou věž, když měla výročí. Tak to byl takový pokus, když sem tu chvíli i tak trochu bydlel a připravoval tento projekt s režisérem Koutským. To bylo moc hezké. A potom tu mám nějaké kamarády. Mám to tu docela rád.

Jsme ve městě piva, kam si zajdete na jedno?
Vidíte, že piju skleničku vína, takže se ho budu držet. (úsměv)

Máte jako kapela oblíbenou píseň, kterou hrajete na koncertech rádi a naopak nějakou, kterou už nechcete hrát?
Takhle to úplně nemáme. Máme to spíš tak, že z písní, které zrovna hrajeme, si vždycky řekneme: „Hele, na týhle by se dalo ještě něco dělat.” Má to různá vývojová stádia, takže se to vždycky vrací. Většinou se to pozná podle toho, které písničky zrovna nehrajeme. Zbytek jsou takové na doplnění.

Léty ověřené hitovky?
Ale i nehitovky. Člověk přemýšlí, jestli by si mohl dovolit zklamat toho posluchače, že by nezahrál nějakou z těch starých, které se dají považovat za profilační. Asi to taky vyzkoušíme.

Máte naplánovaný koncert v Londýně. Proč Londýn?
My už jsme tam dvakrát hráli. Je tam docela příjemné česko-slovenské publikum, které přitáhne nějaké anglické kamarády. Je to takový výlet, který kapelu stmelí zase z jiného hlediska. To má smysl.

Taková hudební dovolená?
Hudební dovolená, ale v podstatě zaplacená.

Když přejdeme k herectví, většinou hrajete takové komické role. Ale ve filmu Pohádkář máte spíše roli milovníka a osudového muže hned několika žen. Je nějaká role, kterou byste si rád zahrál? Například typického záporáka? Nebo se cítíte dobře ve svých komických rolích?
Já si myslím, že jde hlavně o scénář. Teď se chystá do kin film Wilsonov, což je dobovka z roku 1919, ale je to taky dost komedie. Je to posunuté, je detektivní. Tam hraju s Vojtou Dykem, Táňou Pauhofovou a s Honzou Krausem. To by mělo být v kinech od 1. října. Jinak mám nějaké nabídky, dva tři scénáře, které si teď musím přečíst. To je čerstvé, ale že bych měl vysněnou roli, kterou bych chtěl hrát, to asi nemám.

Ve filmu Pohádkář bylo dost milostných scén. Jak to snáší vaše partnerka?
Ta je naštěstí filmařka, takže ví, že to jsou prostě milostné scény, které se točí do filmu, je kolem toho 20 členů štábu a je to spíš legrační. (úsměv)

A co zájem fanynek? Ten jí také vrásky nedělá?
Já si myslím, že žádný zájem fanynek, kromě toho, že přijdou na koncert a potom se třeba chtějí vyfotit, ani není.

Mám pro vás poslední otázku. Jaký byl Jirka Macháček v době Samotářů a jaký je teď?
Tak rozhodně o nějakých těch 15 let mladší. Jak je to dlouho, rok 1999? To bude zhruba těch 15 let. V časech Samotářů jsem byl neznámý herec, který se musel živit vším možným, aby mohl dělat to, co má rád. Po Samotářích, vlastně až do teďka, se můžu živit už jen tím, co mám rád.

Foto: Jakub Matoušek