Největší trému mám, když přijde na koncert někdo z rodiny. Hlavním kritikem je můj táta, říká Mirai

Máte za sebou první koncert ve Valašském Meziříčí. Jaké jsou pocity?
No, bylo to dost divoké. Nemyslím teď afterparty, ale přípravy. Programovalo se, chystalo. Do poslední chvíle jsme ladili playlist, protože jsme tam cítili ještě nějaké rezervy. Ale nakonec jsme se dostali do podoby, ze které máme opravdu radost. Taky jsme to pak náležitě oslavili. (smích)

Jste v tomhle směru velcí puntičkáři?
Já osobně mám do puntičkáře hodně daleko. Ale věcem, na kterých mi záleží, se s péčí věnuju. A turné je pro nás v tomhle ohledu takový vrchol roku. Máme možnost si připravit svojí show, svoji scénu, světla. Všechno si to vymazlit. Ti lidé jdou cíleně na nás, ne na fesťák, kde je dalších dvacet kapel. Takže je to i mnohem větší zodpovědnost…

Ale evidentně to děláte dobře, protože téměř všechny koncerty jsou beznadějně vyprodané…
O to větší pocit zodpovědnosti mám. Zároveň mě to ale hrozně baví. Je to obrovská odměna za všechnu tu práci. Jde to ruku v ruce s nějakým pocitem satisfakce, který pak může přijít a já doufám, že přijde. První koncert byl skvělý, ale pokaždé se jede od začátku. Vždycky to může a nemusí klapnout, a je to hlavně o nás, co předvedeme. Trochu samozřejmě i o publiku, ale když je kapela dobrá, dokáže to publikum strhnout.

„Největší trému mám na koncertě před rodinou“

Jak jsi na tom s trémou? Pracuje u tebe ještě?
No stoprocentně. Já jsem vždycky takový roztěkaný, chodím po šatně a přemýšlím, co se bude dít. Mám rád svůj klid, když jsem nervózní. Ty první koncerty šňůry bývají vždy náročnější, protože člověk neví, jak to bude. Spousta věcí se taky odehrává poprvé… playlist, scéna. Proto je ta nervozita vždy na začátku trochu větší.

Ale nejvíc nervózní bývám, když se přijde na koncert podívat někdo z rodičů. Zvlášť taťka. To vždy čekám na vlnu kritiky, která přijde. On je samozřejmě rád za to, co děláme. Ale není typ, který často chválí, spíš hledá chyby. Nutno ale říct, že vždy konstruktivně. Takže ve výsledku je to fajn, protože nás to posouvá. I když není vyloženě hudebník, je to velmi moudrý člověk, takže skvěle vnímá věci, které se na pódiu odehrávají.

Turné jedete s novou deskou. Máš na ní mezi písničkami svého oblíbence?
Já mám největší radost z toho, když je na skladby pozitivní odezva, a to mě potom do velké míry ovlivní v utváření názoru na jednotlivé songy. Člověk má nějaké favority, a pak se najednou strhne lavina kolem jedné písničky, jako to bylo třeba v případě songu I přes to všechno. Na Youtube je jen automaticky vygenerovaný obrázek, není u toho ani název kapely, a ten song má skoro milion views. Přitom jsme si říkali, že je to taková řekněme alternativní písnička, která je skvělá, ale není to úplně song pro lidi, jako třeba písnička Yahoda. To je sice takový jednoduchý namotávák s „easy peazy“ myšlenkou, ale potvrdilo se, že člověk prostě nikdy neví.

Uvidíme, co udělají klipy. Dokud totiž kapela nevydá klip, je to trochu jako by ta písnička vůbec neexistovala. Fanoušci, kteří poslouchají desky, ji znají, ale jinak lidi si pouštějí singly, a singly mají klipy.

Takže se dočkáme i klipu k I přes to všechno?
Ano vyjde na podzim a já doufám, že to bude megahit.

No a jak se vlastně takový megahit pozná?
To asi nedokážu říct. Čím déle muziku dělám, tím víc mi přijde, že v tom moc pravidla nejsou, a když jde někdo proti pravidlům, tak tím spíš dosáhne úspěchu.

Je teď vůbec prostor pro nějakou další tvorbu? Nebo se plně soustředíte na turné a aktuální songy?
Je třeba začít hned znovu makat. Snažíme se držet dvouletý cyklus vydávání desek, a protože nějaký čas zabere desku napsat, aranžovat, produkovat, není moc prostor na nic nedělání.

Ten čas kolem turné a vydávání desky musí být ale celkově náročný. Co ti pomáhá se odreagovat nebo „vypnout“?
Dobrá životospráva a sport. Člověk se musí vytrhnout z toho neustálého sezení v dodávce a přejíždění zprava doleva. Takže zahrát si tenis, golf, jít si zaběhat a dát si něco dobrého k jídlu. To mi naprosto stačí…